I KDYŽ JEN PROCHÁZÍŠ

Poslední dobou přemýšlím o smyslu věcí. O tom, proč vlastně stromy plodí plody, o tom, proč ty plody sežere myš, kterou potom stráví kočka, která se pod strom uloží.
O tom, proč člověk žije a o tom, jestli má smysl, když splodí jablko, které sežere myš, aby se do jeho stínu mohla ukrýt šelma s plným žaludkem. Co je jeho smyslem a podstatou nebo spíš co by chtěl, aby bylo jeho smyslem.

Říkáš, že jsme každý jiný. Jenže když jsme se narodili, každý jsme byli od krve. Každý jsme křičeli a brečeli. Potom, co jsme ten křik a pláč zadržovali v matce.
Ať se podívám na kohokoli, každý zadržuje dech. Pravda, každý jinak. Někdo spoléhá na to, že když se hodně nadechne, vydrží nejdéle; někdo na to, že když se nebude hýbat, vydrží stejně tak.
Ovšemže to ale neznamená, že jsme každý jiný.
Všichni nakonec vydechnou.

Důležité je to, co člověk za tu dobu uvidí.
Nesmí mít zavřené oči.
A tehdy vidí každý něco jiného.

Pokud porovnám dvě osoby - jedna je v Paříži, druhá v Londýně -, nemají stejný výhled, pokud se podívají z okna. Ovšem oba dva jsou naprosto stejní. Jsou stejně člověkem jako ty a já. I já bych mohl stát na oněch dvou místech. I já bych mohl stát v Paříži. I já bych mohl stát v Londýně.
A nevypadal bych stejně. Jenže stejný bych byl.
Ale Pařížané, kteří neviděli moji Londýnskou tvář, by mne nepoznali.

Vidím tě procházet po ulici kolem mě a chci ti říct, že jsem tebou. Stejně tak, jako ty jsi mnou a soucítím s tebou jako sám se sebou. Nebo bych alespoň rád.
I když nevím odkud jsi.
I když nevím, co tě trápí.
I když tě neznám.
I když jen procházíš.