Smíchov

Slunce ještě nevyšlo a na ošuntělé polorozpadlé synagoze se odrážejí světla neonů pompézních amerických vývařoven. Je mi smutno, B-ží chrám se mi ztělesnil v moudrou vědmu, která jednou rukou si otíraje solné krápníky na tváři, pozoruje dvojici psů dorážejících na zbytky ham, číz či nevímcoburgrů. Právě přijel popelářský vůz a psi, kteří tak přišli o důvod k boji, pomalu odcházejí zpět do temné špíny Smíchova. Všude je mrtvo. Jakoby někdo sfoukl svíčku do které se šel svět večer vykoupat a v namyšlené póze nablýskaných výloh, mne napadá, že někteří toho "patřičně" využili a vyřezali do vosku své vlastní zvrácené představy o něm. Svět již cyklicky nevtéká sám do sebe. Jsou mu trhány vnitřnosti a stávají se artefaktem pro lidský fetišismus, kterým poměřujeme i hodnotu toku našeho bytí. "MÍR A ZDAR DALEKÉMU I BLÍZKÉMU", promlouvá ke mne nápis, vynořující se v obrysech z opadané omítky. Kdo však je vroucně přející cizím lidem, natož pak zcela jiným geneticky vzdáleným formám existence? ...a kolik z nás skutečně touží po klidu a míru ve vlastní duši? Ta slova promlouvají do ticha, jenž nikdo nevnímá a pakliže přeci tak zcela nepodchycuje jijich hloubku. Svítá, Praha odložila kabát tajemné skrytosti a odhalila své spodní prádlo v šedi betonu a smogu. Čas, jako tajemný mnich, kráčeje vyrovnanou chůzí po městě, bez zájmu přihlíží neustálému shonu a zápasu o jeho nedokonalá zachycení, nekonečně čtvrcené brutálním vrahem konzumem. Prochází ulicemi nepoznán a možná se diví, že ho v jeho ladném kroku nikdo nenásleduje. Všichni ti okolo jen rozplétají, většinou vlastní vůlí stvořené, uzle na bílém plátně své existence. Již rozprodali barvy a zatopili si štětci, když jim osud věnoval možnost vymalovat si zdejší pobyt. Vůle však, ona čarovná můza umění života se stává přítěží, skrze spleť jejího našeptávání, které se snažíme neustále deformovat či zcela ignorovat, padáme do únavy. V rozkoši pokroku letíme stále hlouběji...až se jednou dotkneme smrti.