Lidé jsou nemoc

Už mě to nebaví!! Prostě nebaví!
Usmívat se na lidi, které bych nejraději rozřezala! Dělat, že mám zájem o něco, co nenávidím! Dělat služku, hrát si na matku, poslouchat každodenní zkurvený hádky, držet v sobě ty zasraný slzy!!!
Proč mám poslouchat ten řev doma? A proč se proti němu dá bojovat jenom dalším řevem? A proč musím poslouchat ještě řev doma u jiných lidí, když tady je ho už tolik..
Kdyby už aspoň bylo léto. Ježiši, jak bych si to přála! Vyletět z baráku.. klidně bosky, běžet a běžet v tom teple do lesa a tam si v klidu sednout, v klidu plakat, dostat ze sebe všechno to, co držím v truhličce.. Tady si nemůžu ani sednou do nějaké místnosti, kde bych byla sama. Připadám si jak v kleci. Nesnáším klece!! Potřebuji svobodu.. Nechte mě dýchat!
Myslíte si, že ráda poslouchám všechen ten tyjátr? Od hádek utíkám do školy a od stresu zase domů. Pořád všechno dokola..
Proč jsem asi pořád nemocná? Proč je mi pořád zle? Proč nejím? Myslíte si, že je to kvůli tomu, že se chci líbit? Vždyť já to na to jen svádím!! Nejím, protože nemůžu! Protože se mi dělá ze všeho špatně. Z jídla, z filmů, z lidí... z některých se staly mé noční můry. Všechno se kurevsky točí a já jsem uprostřed toho dění.. Tolik nadarmo probrečených hodin. Slzy k ničemu.. Ale aspoň potom usnu vyčerpáním a nemusím na nic myslet. A pak vyjít ven s úsměvem, protože poslouchat otázky: co se s tebou děje, do mě bodají ještě víc.. Jak mám potom odpovědět jinak než NIC?!
Polibte mi už všichni prdel! A nejvíc TY, sestro!!