A počasí zůstává převážně neměnné

Sluneční kotouč barvy zralého citronu pluje k západnímu obzoru, k zemi vysílá poslední teplé červnové paprsky tohoto dne s příslibem brzkého návratu, zatímco já sedím v suché trávě pod mladou sakurou a opíraje se o její kmen míchám na paletě barvy, které budu nejspíš potřebovat. Vzhlédnu k azurovému nebi i ke slunci, mířícímu stále níž, aby mohlo potěšit další obyvatele na druhé straně zeměkoule. Každodenní pouť, napadne mne poeticky. Stočím pohled k provokativně svítivě bílému plátnu v momentě, kdy nedaleký vesnický kostel začne zvonit klekání.
Slunce se pomaloučku a ztěžka sklání k obzoru jako uvadající květ žlutooranžové gerbery; být romantickým snílkem, žijícím před dvěma stoletími, domaluji mu moře a na něm loďku, připlouvající k rozkošnému ostrůvku s tou nejexotičtější faunou i flórou., avšak já vstávám ze suché trávy pod mladou sakurou, namáčím japonský štětec do tmavého odstínu neidentifikovatelné barvy a v horní polovině bílého plátna udělám první tah: konturu mezi nebem a kopcem naproti mně, jenž v této rovině působí jako vetřelec. Na vrcholu toho kopce se rozprostírá nevelká vesnice a mně v tu chvíli na mysli vytane přívlastek malebná. Obrysy domů, sloupů, stromů i malého kostelíka namaluji tímtéž odstínem jako kopec, který se vzdušnou čarou jeví jako nedaleký. Postupuji štětcem směrem dolů z kopce a maluji les, který vesničku obklopuje a stráží jako věrní pretoriáni svého císaře. Koruny stromů listnatého lesa se zprvu jeví jako téměř černé, směrem z kopce se zesvětlují a zelenají, zapadající slunce dává korunám stromů, které vystupují ze stínu, život. To slunce je malířem, já jen kopíruji jeho veledílo. Na úpatí toho kopce les končí, rozestupuje se a obkličuje roztomilou mýtinku jako nejobávanějšího nepřítele. Navzdory hrozivě vyhlížejícímu postoji stromů působí mýtinka poklidně, nejspíš se se svými uchvatiteli již smířila. Mýtinku i stromy pak směrem blíže ke mně nahrazuje rozlehlé pole zelených listů a stonků a žlutých květů, které v záři zapadajícího slunce září tak, až musím přivřít oči. Již po několikáté pohlédnu na krajinu, kterou právě zvěčňuji: pár čápů přeletí mi nad hlavou a v dálce zaštěká pes, teplý vánek rozechvívá každý lísteček na každičkém stromě, každé stéblo trávy, každý vlas na mé hlavě.
Slunce je už nízko, když na plátno v několika vrstvách maluji ono pole postupně se zesvětlujícím zeleným olejem, prokládaným žlutými tečkami květů řepky olejky téměř impresionistickým stylem: zelená, žlutá, zelená. Daleké hory, rozkládající se za kopcem, na němž leží vesnička, ač jsou jistě vyšší než kopec, perspektivně ustupují do pozadí nejen velikostí, ale i barvou, uvědomím si, když hory, které pravděpodobně neuznávají klasicistický sloh, soudě podle jejich neuspořádanosti a členitosti, maluji světle modrošedou barvou, podobnou té šeříkové, s nádechem brčálové zeleně.
Opět vzhlédnu ke slunci – zanedlouho nastane chvíle, na niž čekám již několik týdnů, ten nejkrásnější západ slunce tohoto roku. Odhodlaně namočím štětec v sytě oranžové barvě a namaluji žhnoucí kruh těsně nad kostelík, tyčící se do výše natolik hrdě, jakoby byl přinejmenším pětilodní katedrálou v centru Paříže. Těsně kolem slunce je obloha jasně žlutá, postupně přechází v sytější, žlutooranžovou, výrazně oranžové je na nebi jen jako šafránu. Namíchám co nejpodobnější odstín a rychlými, spontánními tahy nanáším olej na plátno, není čas na přemýšlení, mám jen několik málo minut. Jasná pomerančová záře se mísí s rumělkovou, ta přechází v rudou a rudá až do odstínu krve a nachu, načež ztmavne: nachová přechází do fialové až indigové modři. A nad horami vedle zapadajícího slunce se vznáší mráček v barvě kožíšku britského kotěte, nepopsatelný odstín mezi šedou, fialovou, růžovou a modrou, mísící se s barvou lila, - jakoby si ani on nechtěl nechat ujít tuto velkolepou podívanou.
Slunce již zapadlo. Odešlo ze scény jako hlavní postava strhujícího divadelního představení, jen nebe zůstalo meruňkové, rumělkové, rudé, nachové a fialové a modré; budí ve mne dojem nadšeného diváka, který tleská, ačkoli pódium je již prázdné.
Je šero. Obloha má temně fialový až švestkově modrý nádech a já sklízím paletu, barvy i štětce. Měsíc je v úplňku a kdesi za mnou se rozsvítí stará pouliční lampa. A kostelík naproti na kopci je nasvícen bílými reflektory. Kouzelné, napadne mne sentimentálně. ...Musím přestat číst ty uvzdychané romány...
Slunce již dávno zapadlo. Sedím v trávě zvlhlé večerní rosou a opíraje se o kmen mladé rozkvetlé sakury při umělém poblikávajícím světle staré pouliční lampy pročítám ze starého ohmataného sešitu cynické básně geniálního Bukowského.


,,Zatímco feťáci fetují
zatímco vrazi vraždí
/.../
počasí zůstává převážně neměnné."