Láska jako projev boží, nebo Bůh jako projev lásky

Láska jako důkaz boží, nebo Bůh, jako důkaz lásky?

Leitmotivem mnoha úvah o lásce se stává duchovní kořen. Přesto se není čemu divit. Láska jako pojem je fyzikálně neměřitelná a logicky nepostižitelná. Tedy argumentačně neuchopitelná a ryze nahodilým souborem.

Neplatí pro soubor, jakým je láska žádné pragmatické soudy a nelze ji pozorovat jako jev. Je to blíže nedefinovatelný celek, řečený soubor.

Problém nastává až ve chvílích mezních zlomů. Milovat, nebo ne? Ukáže se v tomto souboru duchovní dimenze? Milujete druhého člověka. Problémem je, že si nejste jisti, jak to doopravdy je. Miluje Vás, nebo ne? Dává Vám dostatečné důkazy toho, že Vás z celého srdce miluje? A pokud ne, není to rafinovaná přetvářka s účelovým podtextem? A jestli pak jste se dočkali nějakých krásných slov. S tím se šetří a nebo není navázáno pouto lásky, která se musí budovat? Lze najít pro člověka vhodnějšího pojmenování, než ON? Třeba je za banalitou takových spekulací otevřená propast nejistoty, nedůvěry a zpátečnického kroku vyvěrajícího z podstaty zkušeností.

Ať je to jakkoli, projevem lásky je Všudepřítomný Bůh. Mimojiné je to on, který svazuje a rozvazuje souta lásky bez logických kontextů a podtextů, stejně je jako fyzikální části nezkoumá. Pouze se přidává do celkového náhledu na věc. A především nevnáší na scénu rovinu subjektivních hodnocení. Nehodnotí tu či onu okolnost, která se v lásce děje. Láska je jedním coulem projevem božím, ale zároveň Bůh se projevuje skrze lásku. Je to neuchopitelný soubor nevysvětlitelných řetezících se představ o čemkoli mysliteném.