Otázky kolem dnešního sdílení

Každý byl někdy sám, existuje mnoho druhů samoty, některé jsou krátkodobé některé dlouhodobější. Všechny mají ale společného jmenovatele, a to totiž niternou prahnoucí sílu našeho osamoceného „já“ po tom (alespoň někdy) s někým sdílet svůj život, svůj svět a uskutečňování svých lidských či profesních cílů a tužeb. Potřeba sdílení byla naléhavá v dávných dobách, skrze celé dějiny a stejně naléhavá zůstává i dnes, přesto že se čas stává rychlejším a přibylo mnoho nových a zdánlivě velmi efektivních podob komunikace. Naprosto nás rovněž ovládá svět masmedií, které v nás tvoří jakousi novou, ale umělou realitu. Člověk je příliš křehký na to, aby si to tady odžil „sám“. Potřebuje mít pocit, že žije, že prožívá a že žije pro něco či někoho. Potřebuje mít pocit, že na něj někdo myslí, že se na něj někdo těší, a to z jiného důvodu než je jen uzavření jakéhokoliv obchodu, kdy se člověk stává jen nástrojem pro určitý, prokazatelně zištný cíl druhé strany. Ono niterné být je nahrazeno pragmatickým mít. A tak se zeptejme spolu, je sdílení mít nebo být? A co je vlastně samota? Přece často říkáme, Ty nikoho nemáš. Existují ale tací lidé, co se zeptají, jsi teď s někým či chtěl bys s někým být?


V zásadě to všichni myslí stejně, na druhou stranu v těchto věcech je zásadní rozdíl. Člověk totiž nikdy nikoho nemá, ač se může o tom jakkoliv mylně domnívat; a nebo se snažit si druhého k sobě nějakým způsobem připoutat. Vždycky máme jen sami sebe a druhý je již pouze vedle nás. Přichází k nám se svými pocity, svým tělem a dobrovolně nám nabízí ono sdílení části jeho (vnitřního) světa a sebe (jeho) samotného. V momentě přijetí tohoto sdílení vzniká vztah a jistý druh provázání. Ve sdílení mnoho lidí spatřuje jeden ze smyslů života a to především proto, že to rozšiřuje jejich obzory (posouvá je to někam dál) a překračuje tak jejich tělesnost, která je své samotné podstatě nutná, ale v důsledcích velmi tíživá. Když se necítíme psychicky dobře a někdo blízký nás chytne za ruku a třeba jen mlčí a dívá se do našich očí, tak svými pohledy sdílíme sebe navzájem. Jakoby naše vnitřní či fyziologická bolest byla najednou prostoupena čímsi hřejivým, nadějným a příjemným. Je to určitý druh momentální jistoty a přece z jednotlivých teď se skládá to nejintenzivnější z našeho života. Proto je sdílení bezpečím a jistotou zároveň, sdílení je rovněž domovem v širším slova smyslu. A nejkrásnější na správně pojatém sdílení je to, že je absolutně nezištné, přesto neuvěřitelně silné ve své hluboké podstatě. Jeho význam daleko přesahuje všecko kolem – takové sdílení je například kombinace lásky a přátelství, což je pro život asi nejlepší varianta. V dnešní době je velmi naléhavá výzva k tomu, aby člověk zvládl překročit sám sebe a vydal se k druhému s potřebou sdílet, aniž by od toho něco očekával. Takové sdílení je v dnešní uspěchané, technologické a komerční době jistě velký dar.


Nacházíme se uvnitř masmediálního a virtuálního kolotoče, které naprosto přetvořily naše nitra. Odcizují nás od naší přirozené podstaty a nutí nás se k ní vrátit velmi směle a odvážně z druhé strany, která však stále čeká na své objektivní zhodnocení. Touto stranou je otevření své pandořiny skříňky naprosto veřejně – je to jistý druh sebe prezentace svých momentálních emocionálních stavů. Také je to určitý druh sdílení sebe s těmi ostatními. Velmi brzo však přicházíme na to, že lidské srdce vždy dá přednost tomu, co je skutečné a ve své bezprostřednosti hmatatelné nebo přesněji k tomu od své podstaty tíhne. Je nutno rozlišovat dva druhy sdílení a těmi jsou sdílení skutečné a sdílení virtuálně realistické. Sdílení virtuálně realistické může mít mnoho podob ze sdílení skutečného, ale nikdy jej nenahradí v celé své šířce. U mnoho lidí mu chybí ona pravdivost, a také uvěřitelnost. Existuje ale rovněž mnoho lidí, které i v tomto sdílení spolu existují v realistických existenčních pravdách. To znamená, že sdílejí s druhým věci a pocity, které se zakládají na realistických podkladech a nejsou smyšlené. Tyto typy virtuálních sdílení velmi posilují vztah mezi těmito partnery, i když mezi nimi je propast v podobě vzdálenosti. Tuto propast je možno v tomto případě překonatelná ne jedním, ale několika způsoby. Lidé spolu prostě jsou takovým způsobem, jaké jsou jejich možnosti a prostředky k uskutečnění takového sdílení. Je ale zajisté vhodné, aby tyto formy začaly být v určitém čase konfrontovány se sdílením skutečným, kde již ustálené výhody sdílení virtuálně realistického mohou velmi posilnit následné skutečné sbližování, ve kterém jsou oba partneři vystavěni naprosto nové podobě (face to face).