Zle

Nevím proč se tomu tak divím. Vždyť to bylo poměrně jasný. Když se jeden den cítím skvěle, co se pak dá očekávat od toho druhýho? Ono to není zas tak těžký. Tak jako po noci přijde den, po zimě teplo, tak po dobrým dnu ten špatnej. A nejhorší na tom je, že záleží na tobě, jak to uneseš. A to člověka dost žere. Snažím se být silná, ale vždycky mě to totálně položí. Měla bych si už dávno zvyknout. Ale nezvykám. I když se to stává tak často, i když to všechno dýchám, nebo já nevím jak to mám říct, tak na spoustu věcí si člověk prostě neumí zvyknout. To není jako když si nabarvíš vlasy na zeleno a za týden se už vlastního odrazu nelekáš, ani když si předěláš šuplíky na nádobí, že místo nožů chodíš pro vidličky. To je něco zdaleka jiného.
Třeba si nechci zvyknout. Jenže to tak právě není. Já musím a chci, nic jiného mi prakticky nezbývá, než to všechno tady přijmout tak, jak to je. A hlavně si přestat naivně myslet, že se to ještě změní. Přestat poslouchat ty kecy ostatních, že to bude ještě tisíckrát jinak. Přestat se tady litovat a dělat ze sebe chudinku. Přestat si pouštět ty černý myšlenky. Asi bych se musela celá změnit, dobře, klidně, ale k čemu by to bylo, kdyby ti ostatní zůstali pořád stejní? Kam by to vedlo?
Třeba je nějaký omezený množství, kolik v sobě člověk může skrývat chyb. O spoustě z nich zatím ještě neví, ale přece někdy ten limit musí vyprchat. To by chtěl asi každej, aby se už další přestaly objevovat. Ale tak to taky nefunguje. Tady je vlastně všechno naopak. Nic tu nefunguje tak, jak si aspoň trošku představujem. Všechno docela obráceně. A já o tom melu, jak kdybych to uměla změnit. Nikdo to tak neřeší, všichni to berou jako normální věci. Jen já se v tom pořád rýpu. Ale proč? Tak zbytečně ztrácím čas. Místo toho bych měla jít ven s někým si pokecat. I kdybych šla s někým třeba virtuálním, to je jedno, a tohle mu vykládala, tak asi i ty stromy kolem nás by chytly záchvat smíchu.
Něco podobnýho jako já se tu moc často nevidí. Anebo pořád, jen já to neumím pochopit. Třeba ze sebe tu výjimečnost jen dělám. Abych se aspoň něčím uklidnila.
Ani nevíš, jak jsem teď zatoužila proletět oknem aniž bych ho musela otevřít. Ale nespadnout. Odletět. Do jiné sféry. Kde nebudou lidi. A možná, že pak tam nebude nic. Ani láska, smutek, radost, prostě nic.
Já tam nechci..