Facebook, soutěživost a přátelé

Docela dlouho už přemýšlím nad tím, že facebook má v sobě jakýsi podtext neustálého soutěžení. Soutěžení v kategorii „kdopak tady má nejvíce přátel“. Jak jinak si vysvětlit, že žádost o přátelství dostáváte od osob, jež jste viděli jen jednou v životě (tady se to ještě někdy pochopit dá – přeci jenom, ony nevysvětlitelné sympatie dostavující se po jednom dni opravdu existují), a nebo dokonce osob, které doopravdy absolutně neznáte (nepočítají se omyly typu „jmenujete se stejně, jako nějaký ten bývalý spolužák dotyčného“). Něco takového bylo už ale jistě napsáno mnohokrát.

Když jsem si facebook v důsledku společenského útlaku přeci jen zařídila (profesor se rozhodl posílat nám školní úkoly „moderní cestou“), z počátku jsem velmi výrazně ten soutěžní tlak cítila též, a tak jsem si přátele přidávala jak divá. Což je dost divné, jelikož já většinou soutěžní typ ani zdaleka nebývám.. A tak začaly vznikat pomyslné vrcholy, jež bylo potřeba zdolávat. Prohlížela jsem si profily svých přátel a mé myšlenky se ubíraly zhruba tímto směrem: „Ha, kamarádka má sedmdesát přátel! A já teprve padesát?! Sakra. Tak to si nedám pokoj, dokud jich nebudu mít alespoň sedmdesát pět!“ Hrozné. Ačkoliv jsem věděla, jak absurdní je to, co dělám, nemohla jsem si pomoct.

Někteří lidé si skutečně nemusí cítit dobře z toho, že vidí, jak jejich přátelé mají stovky přátel, ačkoliv oni sami se mohou pochlubit „pouhými“ čtyřiceti. A nemusí jít nutně o závist, stačí, když má dotyčný nižší sebevědomí, je citlivý na kritiku okolí a záleží mu na tom, co si o něm ostatní myslí.. A potom už fóbie typu „mám málo přátel, jsem společensky znemožněn“ jedou na plno.

Mylné domněnky ovšem vytváří i facebook sám. Ne jednou se mi v návrzích objevily výzvy typu „Alexa má pouze dvacet přátel. Pomozte jí najít nové kamarády!“ Takže v podstatě i facebook vám říká, že s pouhými dvaceti přáteli jste ve skutečnosti jakýmsi „looserem.“ Přitom takové informace o přátelích mohou být velmi zavádějící, jak jsem se sama nedávno přesvědčila. Sestra na facebooku „vlastní“ něco kolem tří seti přátel. Nedávno mi však vyprávěla o tom, jak se cítí být sama, jak nemá s kým chodit ven, nemá se komu svěřit…Takže opravdu stojí za to trápit se tím, že nemáme stovky ve skutečnosti neexistujících přátel?