Místo mého srdce

Pokaždé, když klesám pod tíhou starostí, diář se plní úkoly a svět se stává celkově temnějším a nedostupnějším hledám útěchu u něj. U rozložitého, mohutného a starého dubu, který své kořeny zapustil až do mého srdce. Vždy mě vyslyší, utěší jemným vánkem, jenž hraje líbivou zvonkohru na jeho hebké listy, které se, ve snaze mne pohladit, snášejí na tvrdou zem. Ještě jedna věc tomuto místu dodává své kouzlo. Je jen moje. Nikdy jsem nikomu neukázala krásy mého vysvobozujícího světa.
Místo blízké mému srdci neleží nijak daleko od mého opravdového světa. Stačí proklouznout lehce narezlou a skřípající brankou za domem a přede mnou se rozprostírají širá žlutá i červená pole, v dáli spojená širokým pasem lesa. Již automaticky se plně nadechnu, abych do sebe nechala pronikat tu čirou a svěží vůni přírody. Zleva cítím nádhernou vůni vlčích máků, které právě hostí své malé včelí bzučivé přátele. Dávám se úzkou prošlapanou pěšinkou, protkanou několika malými tmavými oblázky, kde čas od času potkám lesklého střevlíka. Vítr právě zaskučel mezi korunami blížících se stromů a ke mně se dostalo další nepřeberné množství vůní. Smůlu, kterou za léta procházení poznávám ihned, vystřídá během okamžiku borovicové jehličí smíšené s borůvčím a několika posledních hub, které zůstaly skryty oku sběračů. Konečně vycházím na jediné, ale stejně malé, převýšení v okolí a mé srdce ovázané dubovými kořeny radostně zaplesá. Dostává se mi totiž pohledu na onu louku, pozemek mého starého přítele. Miluji ten pocit, kdy mi z hlavy pomalu mizejí všechny problémy, kdy oblast mého vnímání je přesunuta pouze na toto místo, a ten pocit právě znovu přichází. Sundávám si boty a nechávám si ovlažit chodidla ve vlhké rose jemné trávy. Rozbíhám se a už se dotýkám silných paží dubového velikána, který mi otevírá svou náruč. Tajím dech z té těžce popsatelné nádhery a tlukot mého srdce se mi zdá najednou ohromně hlasitý. Naštěstí je přehlušen skřivánčí symfonií, která vychází odněkud z koruny stromu. V tomto tichu nabývám dojmu, že slyším i bublající potůček dole pod loukou, kde si za horkých dnů děti pouštějí lodičky z listů. Nechávám do sebe dál proudit okolní, mou „sluníčkovou“ energii a lehám si do měkké zelené postele s blankytnou oblohou nad sebou. Dnes se po ní povalují nadýchané beránky a já se nořím do fantazií a představ, co daný obláček připomíná. Hle, pasoucí se ovce, jenž se pomalu mění na věc podobnou starému hrkavému automobilu, z něhož se stává obří šťavnaté jablko… Probouzí mě studený vánek. Je večer, mýtina ukazuje své temnější kouzlo. Místo skřivánka zahouká sova a v trávě se začínají ozývat páni cvrčci, pilně cvičící na své malinké housličky. Pohlazením se loučím se stromem, obouvám boty a lehkým klusem, který je v měkké trávě sotva slyšitelný, opouštím místo mého srdce.
Vracím se zpět. Zpět do světa plného spěchu, peněz a přetvářky. Jakoby se nadnáším nad onou úzkou pěšinkou, stále ve mně proudí lehkost přírody. Před projitím naší staré branky se znovu nadechuji. Studený vzduch mi proudí do žil, vnáší do nich opětovnou naději na shledání. Naposled se ohlédnu na vznešené koruny vysokých borovic, již potemnělá a utichlá pole a na mysl mi přijde můj strom. Ještěže mé srdce ví, co potřebuje…