Osvětim

Jsem obyčejná židovská dívka Rachel, otec je jak jinak než obchodník a matka je ženou v domácnosti, mám ještě bratra. Bylo to dlouho, co jsme žili v ghettu, ale pak nám konečně mezi dráty svitla naděje. Přišel muž v uniformě s výšivkou hákového kříže a rozkázal nám abychom si pobalili majetek – jedeme začít nový život na východ. Matka byla šťastná a ihned začala balit, stejně tak otec. Jen já a bratr jsme si nebyli jistí – už tolikrát nám němci lhali. Ale věří jim rodiče, možná přeci jen je to pravda. To jsem si myslela, když jsem stála s rodinou na nádraží a čekala, svírala svůj kufr a doufala v nový začátek.
Čekali jsme ještě dlouho a nakonec nás i s kufry nacpali do obyčejného dobytčáku a vezli za novým životem. Cesta to byla úmorná – nebylo k místa k hnutí, celou cestu jsme prostáli a ani se mi nechce říkat co všechno jsme museli ve stoje dělat. Asi polovina našich spolu cestujících zemřelo – většinou staří lidé. A pak jsme konečně dorazili na místo určení, byl to šok. Dráty a dráty jako ghetto kde jsme žili, nic nového. Po chvíli další šok. Bratra a otce odvedli jinam a já zůstala s matkou. „Blbost, „ říkala jsem si. „Žádný nový život nás nečeká..“ Matce jsem to neřekla, už tak držela slzy na krajíčku.
Vyfasovali jsme oblečení, jako pro vězně a vzali nám všechny věci. Bylo už k večeru a my povinně nastoupili na dvorek. Dlouhé hodiny nás počítali a počítali. Od Sáry, dívky s kterou, jsem byla na pokoji jsem se dozvěděla, že jim někdo utekl – nevěděla jsem co to znamená, ale Sára ano. Z dřevěné budky vyšel velitel, v drahé uniformě a přecházel kolem lidí. Nakonec vybral deset a odešel. Těch deset „vyvolených“ Capo a pár dalších odvlekli. O pár dní později jsem se dopídila co se jim stalo. Hrůza..Tímto jediným slovem se dalo vylíčit vše okolo. Utápěla jsem se v hrůze, Sáru si odvedl nějaký pán co si říkal doktor. Nechci vědět co se s jí přihodilo.
Už jsem se ani nesnažila počítat dny, všechny byly stejné a už se mi slévaly. Ráno sčítání, pak úmorná práce, jídlo takřka žádné a pak zase sčítání a něco co měl být spánek – krátké asi čtyři hodiny nočních můr. Doslechla jsem se o mém bratrovi, při práci se těžce zranil a tak šel „pryč“ do budovy s komíny v táboře odkud se už nikdo nevrátí.
Dnes sem měla štěstí – dostala jsem práci v táboře. Vzduchem se line nepříjemná nasládlá vůně a z komínů stoupá dým. Už to nevydržím – o matce už nevím, kdo ví jak dlouho i otec se někde ztratil. Upřu svůj pohled na dráty jež obehnávají celý tábor – je to tak snadné – je to vykoupení. Upustím smeták a rozběhnu se, moje svoboda je tak blízko. Cítím v zádech pohled hlídače, ale je mi to jedno. Skočím a už cítím jen tu osvobozující bolest. Je to tak krásné, vše mě přestává bolet, mé vyzáblé končetiny už mě netíží. Už si jen všimnu toho zázraku – bílé holubice která, dosedává na střechu domu, něčeho tak krásného a čistého v tomto Bohem zapomenutém místě..

Z představ mě vytrhne nechtěné šťouchnutí od mého spolužáka..Cítím naježené chloupky na své kůži z té hrůzy kterou tady lze až nahmatat. Hrůza, děs a beznaděj – tak ti lidé žili, jiné pocity už asi neznali. Naštěstí je naše prohlídka skoro u konce, průvodce nám popisuje jak končil koloběh toho krátkého života – pokud se to tak dá nazvat. Beru do ruky foťák a vyfotím ty zčernalé dráty kolem sebe a se vzpomínkou na Rachel opouštím toto příšerné místo.
Ještě že žiji až dnes. Ještě že nemusím zažívat takovéhle věci, jaké to je štěstí! Já mám vše co ti lidé ztratili – ne co jim ukradli, mám rodinu, mám jídlo a mám svůj život který si řídím já, ŽIJI ho já – nejsem jenom maso na práci a za to já děkuji…