Židle

Proč by to nešlo?
Cože?
Ptám se, proč by to nešlo?
Protože jsi naprosto nestálá. Pořád jsi v jednom pohybu. Bolí mě z tebe hlava. Spodní část mi tlačí na obratle a bolest mi vystřeluje až za krk, stačí ti to?
To není moje vina! Měl jsi si to rozmyslet před tím, než jsi si mě vzal.
Copak já to mohl tušit?! Myslel jsem, že mi ulevíš. Pomůžeš mi. Chtěl jsem přijít domů, odkopnout boty do kouta a pohodlně se posadit. Chtěl jsem cítit teplo domova. Cítit tvoji vůni.
Copak já ti už nevoním? Moje dotyky ti jsou nepříjemné? Jsme spolu teprve jeden měsíc! Dnes jsme mohli slavit výročí!
Těšil jsem se na tebe, ale teď? Nejraději bych vypadl, asi půjdu do hospody a ožeru se.
To snad nemyslíš vážně! Pořád si hledáš výmluvy, abys se mnou nemusel být.
Zuřivě jsem vstal. Výčitky. Pořád jenom výčitky. Tak dnes z toho psaní už nic nebude. Moje skoro nová kožená židle na kolečkách popojela stranou a naštvaně zavrzala: Jdi si! Jen si jdi! A už se nevracej!
Aaaaah. Slastně jsem se opřel do pohodlného sedáku. Bederní páteř lehce položená do zdravotně vytvarovaného sedáku mi začala vysílat uvolňující impulzy do mé ztuhlé šíje. To je krása. Zálibně jsem přejel prstem po koženém čalounění mé nové židle. Natáhl jsem pravou ruku, ale klávesnice byla mimo dosah. Lehce, jen nepatrným pohybem prstů levé ruky jsem se přitáhl blíž. Kolečka se neslyšně otočila a já mohl začít psát.