Popelavá slečna

Bez nějakého zjevného důvodu se ve mě znovu probudila moje stará přítelkyně, která si až do téhle chvíle spokojeně spala. Říkejme jí třeba Anička.
Ona se sice občas ošila, když do ní někdo dloubl, ale drápky měla zatažené. Bylo to jenom takové líné máchnutí packou.

Dřív jsem s ní dováděl rád. Trhali jsme spolu slabé duše, co se nám nemohly rovnat, pili jsme krev smísenou se slzami matek, co nám odevzdávali své děti, když jsme si je po letech vyzvedávali...

Byli jsme lovci. Lovci pocitu. Pocitu síly, který nám proudil celým tělem, bušil nám ve spáncích, přiváděl nás k naprosté bdělosti, proti které bylo Slunce jen vybledlým obrázkem, co zůstal zapomenut na půdě po tom, co ho malá dcerka odevzdala s láskou rodičům po prvním školním dni.

"Mami, tati! Podívejte, já chci být jednou takhle veselá! Jako to sluníčko!"

První lekci života prostě nemůžeš zvládnout, je jedno jak jsi silný, nebo kolik lidí v tebe věří, kolik jich za tebou stojí.

Nezvládáš jí, protože... nechceš. Víš, že bez bolesti by jsi se nikdy nemohl stát silným.

Jak hluboko se můžeš potopit, aby jsi to ještě stihl na hladinu?

To nejhorší je ale to, že těsně před smrtí z utonutí přichází euforie.

Iluze sebe sama je vůbec ta nejmihotavější svině. Nemůžeš jí zabít, musíš se s ní přes veškerý odpor spřátelit a doufat, že tě nezradí...