Škola, základ života

Ve škole jsme dostali úkol. Napsat, co nám tento ústav, do kterého jsou nahnány děti od šesti/sedmi minimálně do svých patnácti let zahnáni, dal a vzal. Když jsem se o tom bavila se svojí kamarádkou, trvala na tom, že jí škola vzala mnohem více než dala.
Trochu jsem o tom uvažovala. Vždyť co se stalo s tou bezstarostnou osůbkou s kupou kamarádek nástupem do školy? Najednou se všechno rozpadlo, kamarádky se rozprchly do jiných tříd a spolužáci se rozhodli chovat jako nepřátelé. Najednou už neexistovalo nějaké "po obídku si pospíme", ale jen "nesmíš, musíš, udělej tohle, udělej támhleto, přestaň s tím, chovej se slušně", ústrky kvůli tomu, že je někdo jiný než ostatní, připomínky, že nejsi dost in, protože to říkali v televizi. Je tohle to, co myslela?
Přesto přese všechno si stále troufám být optimistou. I přes hořké zkušenosti se strkáním školního jídla do mé školní brašny nebo vzpomínky na to, jak na škole v přírodě všichni z pokoje někam beze slova utekli a mě nechali samotnou a já dostala zprda, že jsem nešla s nimi, nebo pomluvy jsem zažila i spoustu krásných okamžiků a možná jsem se i něco málo...kdo by to byl řekl...naučila.