Potřeba šťastných konců

Když jsem byla malá, divila jsem se, proč všechny pohádky končí někdy až připitoměle šťastně. ,,To snad není možné!" Říkala jsem si. A navíc, proč princ zachraňuje princeznu a ne ona jeho? Nic proti princům, ale to princezna nedokáže sedmihlavou saň skolit sama? A princ se nikdy necítí sám, posmutnělý, nemůže být zbabělý, nebude potřebovat pomoc? A co když je ta zlá čarodějnice ve skutečnosti milá ženská, která jen měla v životě špatné zkušenosti a místo toho, aby ji někdo pochopil, dají ji na hranici?
S prvním smutným koncem mi ale spadly klapky z očí. Jak jsem se blížila k dospělejším filmům, šťastné konce byly stále větší raritou. Teď už jsou něco jako třešínky na dortu a o to víc si je člověk užije. Možná prostě šťastné konce potřebujeme...