Co je to strach?

Hluboko uvnitř strachu je tma a samota, kde vládne stálá nervozita, která bije do každého koutku tvého těla. Místo, kde se odvaha vzdaluje a veškeré obavy vybíhají z cíle svého nitra zpátky na start.
Všude kolem je drásající ticho, střídající-se s neztlumitelným křikem. Ale to nic není, to je jen třesoucí se zima, která se do tebe pomalu vkrádá. Rány, které otřásají tvůj sluch je tvůj vlastní tlukot srdce. Zrychluje se ti dech a v tom okamžiku se tě zmocní nejistota. Ano, nejistota, která je silná paní v těch nejtěžších chvílích.
Říkáš si, jsem přece dost stará/ý na to abych se bál! Jenže přiznej si to... Ty se bojíš! Čeho? - Bojíš se zeptat? Bojíš se odhodlání vyrazit vpřed? Bojíš se člověka, který tě vysiluje, v jehož blízkosti se cítíš zatracená/ý? Bojíš se smutku? Bojíš se zklamání? Bojíš se odmítnutí? Bojíš se sebe samotné/ho?
Uvnitř tvé hlavy jako by někdo tajně našeptával - Bojím se. Ale ty chceš být statečná/ý a říkáš si to bude dobré. Jenže to je jen pouhá představa, kterou se snažít zhypnotizovat a skrýt v sobě svou mentalitu. Namlouváš si, že máš deprese z té hrůzostrašné zimy, která tě chladí jak kostka ledu. Pak tě ale pomalu pohlcuje teplo, horko a žár. Ten šepot nepřestává - Bojíš se! - Teď už to víš! - Po těle ti stéká pot a pomalu se ztrácíš neznámo kam a hledáš úkryt. Strach nad tebou zvítězil a ty se zraňuješ. Proč? - Protože se bojíš! Pak jen hloupě čekáš na okamžik, kdy strach odejde a ty zmizíš...
Osvobodil tě někdo? Dokáže strach odejít? Neboj se, protože strach se také bojí. Nikdy nevíš kdy přijde, ale on musí žít. Nejde ho zničit, on tu je s tebou, tiše se na tebe dívá a pozoruje každý tvůj krok a ty ho přesto nemůžeš vidět. Je zlý? Ne není, jen ta představa je zlá, ta která ti napovídá, že uslyšíš ten šepot ze svého vlatního vědomí.
Čeho se tedy nejvíc bojíš? - Své fantazie, kterou si namlouváš nejvíc!