První úvaha o krizi

Jsem toho názoru, že krize nejsou jen negativním a nežádoucím jevem, když k nim člověk aktivně přistoupí, může nalézt i světlou stránku. Krize je vlastně kulminací čehosi, co už před samotnou krizí bylo neutěšené. V krizi se vše zřetelněji projeví a krize je tak předpokladem pro možná řešení problému.
Kdybych sepsal všechny své psychické krize, vznikla by pěkně tlustá kniha. Možná by dokonce konkurovala dílu pana profesora Čiháka. A to jak počtem stran, tak potenciálem narušit duševní rovnováhu. Rozeberu ale jednu takovou nejvýznačnější, která mě asi nejvíce poznamenala, snad v dobrém slova smyslu. Byla multifaktroriální, proběhla v 16 letech a trvala pár měsíců. Vlastně byla něčím jako je první sex. Něčím co přijít prostě muselo. Něčím co správně zhodnotíte spíše až zpětně. Něčím co sice mohlo být i nepříjemné a trapné, ale zároveň to bylo odrazovým můstkem pro něco zajímavého a dobrého.
Tím nejsilnějším faktorem a základem pro krizi byla zvědavost a přemýšlení. Dále to katalyzovala určitá nespokojenost a pesimita, které se týkaly jak rodinného, školního, tak osobního prostředí, prostě snad všeho. Když o tom tak přemýšlím, ona to snad ani nemusela být krize v tom negativním slova smyslu, kdybych byl použil nějaké veselejší katalyzátory. Ovšem té nespokojenosti a chmur bylo nejvíce, tak se uplatnily a situaci náležitě podbarvily.
Abych to upřesnil, býval jsem zvídavé dítě a nějak došlo k tomu, že jsem začal uvažovat nad podstatou světa, nad tím proč jsem člověk, nad tím proč vůbec jsem, jak je to možné, nad marností bytí, determinizací budoucnosti a tak podobně. Otázky na které jsem si přál znát odpověďi, ale ony nebyly. Věda sice něco nabízela, ale nebylo toho dost a to co bylo mi na náladě nepřidalo. Protože vědecky vzato je svět deterministický, v podstatě se odehrává jako film, který je už nahraný. Tak jaký má potom ráno smysl vstávat z postele? Popravdě ona ta otázka je sama o sobě špatně. Vaše budoucí rozhodnutí už je dané současnou konfigurací vesmíru. Vy si akorát myslíte, že se rozhodujete. Vy si myslíte, že myslíte. Kdo jste vy? Iluze. A proč se o takovou iluzi nějak starat, proč ji nenechat zmizet, tak jak se objevila? Nebylo by to úžasné ulehčení? To co se děje, se děje. Ale těch pár odpovědí mi nesedělo a nepřišlo mi to „ono“. Jako bych tušil, že by mohla existovat poměrně jednoduchá absolutní odpověď, na všechno. Tak jsem se ji snažil vymyslet, přijít na ni. A možná stejně jako jde přetížit a poškodit svaly, jde přetížit a poškodit mysl. Nakonec jsem se dopracoval do stavu, kterému osobně říkám „psychotická deprese“, to označení jistě není odborně správné. Zkusím to popsat. Během dne se mi několikrát vystřídala nálada od veselé po velmi ponurou a hlavně ohromný neovladatelný proud myšlenek. Během pár vteřin mi v hlavě vznikla nějaká teorie, v další vteřině jsem ji zavrhnul, v další předělal a zamyslel se nad ní, porovnával ji s předchozí verzí.. a to jsem dělal skoro pořád. Už si to vlastně nedokážu ani pořádně představit, jaké to bylo, natož to popsat. Akorát vím, že to bylo hrozné. Až mi z toho někdy šumělo v uších a opravdu jsem se bál, že zešílím.
Druhou stranou mince byly ty smutné a pesimistické složky. Jednak dětství bylo pryč, zpečetěné změnou bydliště. Skoro jako vyhnání z ráje s vědomím, že to hezké už je pryč a nikdy se nemůže vrátit. Doma hádky, alkohol, křik. Hrozná nenávist a rezignace. Jak já si přál nebýt! Ne zemřít, ale prostě nikdy neexistovat. Nebýt teď, nebýt v budoucnosti, ale nebýt nikdy ani v minulosti. Proč se prostě místo mě nemohl narodit někdo úplně jiný? S radostí bych mu své místo v časoprostoru předal. Proč tenkrát nemohla vyhrát jiná spermie? Proč si nemůžu neexistovat? Chci toho tak moc?! Usnout a už se neprobudit. Ve spánku to bylo lepší, paradoxně sny byly hezčí a zajímavější než realita. Tak jsem se snažil co nejvíce času prospat, ale to také nešlo pořád.
Dále mě sužovala záležitost s jednou dívkou, kterou jsem se snažil získat, ale bez úspěchu. To byla krize sama pro sebe, která se zde s tou popisovanou prolínala. Nedařilo se mi. Po třech letech to ale vyšlo. :-)
Situace v třídním kolektivu rovněž nebyla příliš uspokojivá, měl jsem silné izolacionistické tendence a šířil jsem kolem sebe špatnou náladu. Jak se mohli jen tak bavit o nicotnostech, smát se a plahočit se za zbytečnostmi, cožpak neviděli tu propast?
Myslím, že to vyvrcholilo u krále bramborových lidí. Řekl jsem si, že bez něj se dál nepohnu. A aby člověk mohl letět za králem bramborových lidí, potřebuje kouzelný koberec. Ten jsem neměl, tak jsem si řekl, že musím počkat, až on přijde za mnou. Když Mohamed nepřijde k hoře, musí hora k Mohamedovi. Čekání na Boha nebo na krále bramborových lidí? Pointa je stejná. Asi šlo o určitou obrannou reakci, nezbláznit se úplně. Když se před vámi tyčí absurdní realita, udělejte si z ní absurdní pohádku. A tu hoďte za hlavu.
Co se týče krále bramborových lidí, jedná se o zmínku z jednoho mého oblíbeného humorného seriálu (Červený Trpaslík), který mi moc pomáhal skvělým humorem a lehkostí. Nemohu opomenout knihu Stopařův průvodce po galaxii, beztak to on mě přivedl na ty nebezpečné myšlenkové stezky. Nevinně se tvářící vtipný román, ale když se zamyslíte o tom, co je v něm naznačeno, skončíte v údivu, hlava vám půjde kolem. Ta kniha by měla obsahovat varování ministerstva zdravotnictví: „Může způsobit existenciální krizi, rozpad osobnosti či zadušení smíchem.“
Nakonec jsem si jednoho dne řekl, že snad už všechno je lepší než tohle. Než černé kruhy myšlenek a špatné beznadějné nálady. Takže jsem se rozhodnul zavřít Pandořinu skříňku a nacpat do ní pokud možno co nejvíce uniklých nebezpečných obsahů. Odpovědi sice nebyly nalezeny, nic se nevyřešilo, aspoň jsem ale zapomněl na sžíravé otázky. Budu si dál nevědomě žít a užívat každodenní starosti, ale třeba budu šťastný. Objevil jsem moc užitečný způsob, jak na to – když jsem se přistihl, že zase nebezpečně uvažuji nebo si zoufám – prostě jsem toho nechal a začal se zabývat něčím jiným. Za pár měsíců to bylo podstatně lepší.
Pandořinu skříňku jsem vlastně nikdy úplně nezavřel, víko už prostě nedoléhalo a byla jen otázka času než zvědavost převáží obavy a já do ní znova nakouknu jako nepoučitelné dítko. To se stalo v posledním ročníku gymnázia, probírali jsme filozofii. Já se na ty hodiny vyloženě těšil, klidně bych za ně platil nebo vstával ve 4 ráno, prostě mě to bavilo. Asi bych se stal filozofem, pokud by to povolání mělo nějaké uplatnění. Opravdu filozofem, ne znalcem dějin filozofie. Ale to se dneska moc nehodí. Filozofem vlastně jsem, ale jen na částečný úvazek, nejčastěji večer nad sklenkou něčeho dobrého. Nejvíce mě fascinovala ontologie. Prostě bytí a nebytí. Může se snad mysl vznášet v abstraktnějších rovinách? Jak je možné, že vůbec něco existuje? Proč je něco spíše než nic? A když už to je, proč si to není jen tak samo o sobě, jak je možné, že nad tím někdo uvažuje? A co je podstatou toho někoho? Nakonec jsem teda měl dvě zásadní otázky, řekněmě jaká je podstata bytí a jaká je podstata vědomí. A i z těchto dvou otázek se mi nakonec stala jedna, pod vlivem buddhismu. Ten mě z filozofie zaujal nejvíce. Potom jsem si něco více přečetl, ne úplně správně to pochopil a pojal, což způsobilo další menší asi roční krizi, která by vydala za samostatnou esej. Ale opět jsem se z té krize něco naučil. Dneska to snad už chápu lépe, chodím s přáteli meditovat a snažíme se rozpoznat podstatu mysli podobnou prostoru a že forma je prázdnotou a prázdnota je formou. A tak podobně. To by také vydalo na esej, spíše na knihu. Někdy mi to dává smysl, někdy si zase říkám, že jsme tlupa magorů. Každopádně ale veselých a úžasných magorů. Jak se znám, tak cítím, že vlastně ani nemám jinou volbu. Buď být nešťastným bláznem ztraceným ve svých cyklických úvahách a neurózách nebo šťastným magorem. A třeba na to i opravdu kápnu, jak se ty věci mají. Moje volba je tedy jasná. Na závěr si neodpustím přiléhavý citát fiktivního filozofa Didactyla z fiktivního světa Zeměplocha: „Věci se prostě dějí. Čert je vem.“