Sen

Zdál se mi sen. I přes svou krátkost přišel mi dlouhý. A nemohu také neříci, že ovlivněn nebyl příhodami předešlými.
Ležím si tam obklopena kobercem přenádherně vonících kopretin, když tu, hle, potkan kolem klopýtá. Za kamenem, pod kamenem potká potkan potkana dalšího. Ale co to, příběh nedokončen.. Přibíhá kropič s kropičkou, a však on je temným mračnem pokropen. Pokropený kropič vede mne do sídla pána svého.
Mezi stěnami z knih sedím. A přede mnou na zemi chudák Čapek leží! Promiň, nutí mě tě číst. Připadám si jako v Lipsku 1879 - první experimentální psychologická laboratoř, všas jsme na břehu řeky Svratky, kde je voda modravá a nebe modravé a hory ještě modravější. Začínám číst, čtu Čapka. Však stránky bílé bez naděje po chvíli opouštím.
Setmělo se. Přes okno jako skleněnou loď zírám na bledou luny tvář. Zvolna se vytrácí, mizí a k tomu zborcené harfy tón hraje smuteční sonet.
Jakýsi pán přichází sem. Jsem na louce modrou travou pokryté, kde na nebi roste růžový mech. Něco nese. A krajina mizí.
Zmatek v duši. Na břehu lesního jezírka, mělčiny hluboké, lehce tlesknu do dlaní a kachna Viktorka s peřím zelenavým křídly mávne a odlétá. Jakýsi pocit uhnízdil se mi v srdci. Smutek, žal, opustila mne. Mrtvé milenky cit. Zůstala jen živá mrtvola.
A tak odcházím, teplo rodinného krbu udržovat. Čechy krásné, čechy mé, tak možná někdy...blíží se probuzení...
..Můj ID a superego se museli zbláznit...
Ostatně se domnívám, Kartágo musí být zničeno.