Sen

Sen
Měla jsem sen. V tom snu jsem slyšela kostelní zvony. Jejich zvuk byl tak krásný, a přitom až mrazivě děsivý... Ohlašoval smrt. Slyšela jsem, jak srdce zvonu zoufale naráží na kov, jako by se chtělo osvobodit. Marně. Do zvonění se přidal temný chorál mnoha hrdel. Začínala jsem mít strach. Všude byla tma. Prosila jsem, ani nevím koho, aby už konečně ustala ta hrozná kakofonie zvuků. Opravdu… vše najednou zmlklo. To ticho mě kdoví proč uklidnilo. Moji šťastnou chvíli míru roztrhal úder. A další. Údery nepřestávaly, naopak, nabíraly na síle a rytmu. Byly to snad kapky deště? Spíš mi to připomínalo zvuk bubnů, se kterými chodili verbíři... Z těch zvuků jsem už pomalu šílela. Otevřela jsem oči. Všude kolem mě, pořád ta samá, neproniknutelná tma. Jako kdybych měla něco před očima. Pokusila jsem se pohnout rukou. Povedlo se. Ale to co jsem ucítila, to mě skoro zabilo. Moje ruce nahmataly dřevo. To… snad ne! Není možné! Otevřela jsem ústa a křičela jsem. Zoufale jsem ječela… ale jediné, co mi přišlo v odpověď, byl výsměšný chechot hromu… A najednou.. Jsem viděla světlo.. Přicházelo z velké dálky… Pak jsem se probudila. Druhý den jsem zjistila, že můj bratranec je v pořádku a vrací se z nemocnice. Když jsem se pak dívala do snáře, objevila jsem, že světlo v temnotě znamená změna k lepšímu…
Ale co jsou to vlastně sny? Jsou to jen výplody naší fantasie anebo nám chtějí něco říct? Jistě… Odborník by vám řekl, že to jsou jen elektrické výboje v mozku… Ale co když jsou sny i něco víc? Něco, co nám dává naději a sílu se i v těch nejtěžších chvílích zvednout a pokračovat? Něco, co nás takzvaně „drží nad vodou“? Myslím, že na tom něco bude. Vždyť každý má nějaký sen… Některé se nám zdají v noci, některé sníme i přes den. Ale vždy se musíme vrátit zpět na Zem, mezi ty „normální“ a „obyčejné“ lidi. Jsou takoví, kteří by dali nevím co za to, aby se jejich sny staly skutečností. Co kdyby se to stalo? Přemýšlejme… Bylo by to skutečně to, co by nás udělalo šťastnými? Opravdu? Kdyby se VŠECHNY sny staly skutečností? Myslím, že ne… Možná je přece jen lepší snít, zůstávat aspoň přes noc tam, kde je vše dokonalé, ale jak víme, vše musí mít i svůj protipól. Proto je správné, každou noc usínat a snít, ale ráno vstát a nechat sny tam, kde patří…
Jak řekl Stanislaw Dygat: Neuskutečněné sny nikdy neznamenají tragédii. Jak často se zato mění v tragédii sny uskutečněné… Já s ním souhlasím… A vy?
Tak co jsou to vlastně sny? Kdo ví…. Pro někoho naděje, pro někoho mučírna. Někdo zase tvrdí, že zpomalená aktivita mozku. Mně je jedno, co to je. Jde o to, že já své sny mám… a nechci o ně nikdy přijít. Aspoň o některé….