Přestávka v naší třídě

Crrr. Zvonek zvoní. Škola končí? Ne, to jen začíná přestávka. Unaveně se rozhlédnu po třídě a mám možnost na vlastní oči vidět, jak mrtví ožívají. Les protahujících se rukou míří až k nebesům. Ústa se otvírají v zívnutích a víčka by nejradši přikryla oči za účelem hlubokého spánku. Rozlámaná těla se pomalu vyprošťují z lavic a vypadá to, jakoby se snažila osvojit si znovu pohyb. Mozky si dávají chvilkový oddech. Po chvilce nepozornosti se rozhlédnu znovu a zjišťuji, že nás v místnosti zůstalo jen pár. Ale kde jsou ostatní? Kam zmizeli?
Ruch začíná sílit i bez nich. Lavice a židle se hýbají a šoupají, pytlíky a obaly od svačin šustí jako o život, ozývá se chroupání a spokojené mlaskání. Když každý spořádá svou pochoutku, začíná se debatovat. Jeden hlas se snaží překřičet druhý, ozývá se smích, řeší se vážná i nevýznamná témata. Skupinka „přeživších“ se drží u sebe a nevnímá čas. O tom, že se přestávka již chýlí ke konci, napovídá návrat našich „ztracených“. Hluk roste, šustění také sílí. Zábava je v plném proudu. A pak se zase ozve to příšerné drnčení ďábelského stroje. Zvonek zvoní – to už přestávka opravdu končí?