Nemůžu dýchat

Nemůžu dýchat. Dusím se. Dusím se vlastními slzami. Všechno kolem jako by se spiklo proti mně. Třesu se. Kopu do všeho, co je kolem. Zaťatými pěstmi buším do země. Prosím. Ani nevím koho. Prosím, ať ukončí mé trápení. Prosím, ať mi vrátí to, co tolik potřebuju. Nemůžu dýchat. Sliny mi tečou z pusy. Mlátím hlavou do země. Nechci! Já nechci! Nevím kolik mám slz, ale nezastavím je. Jako by mi někdo vyrval srdce z těla a já musela dál žít. Chtěla bych se podřezat nebo skočit z balkonu, ale nemůžu. Nemůžu se hnout. Řvu a nikdo mě neslyší, nikdo neví jak hrozně mi je. Proč jsem nic neudělala? Proč se to tak stalo? Já nechci být sama! Nechci to cítit. Nechci cítit nic. Chci, aby ses vrátil, chci všechno vrátit. Chci to prožívat znovu a dokola. Nenávidím se! Nenávidím!!!!!! Chci to zpátky. Já to strašně moc chci. Nedokážu. Nic sama. Nic. Kolem mě je tma. Jen ten obličej. Tvůj obličej a na něm úsměv. Všechno se hroutí. Nebuď smutná, to jsi řekl. Ale jak? To nejde! Nejde dýchat, nejde přestat brečet. Kdysi už jsem se takhle klepala na podlaze, ale to jsi tam byl. Byl jsi u mě. Držel jsi mě. Já nechci! Nechci být sama! Nechci být bez tebe. Všechno se scvrkává dovnitř. Ještě se uvidíme? Ano? Ale proč. Proč se mám na tebe dívat když mě to tak bolí. Taková bolest. Svírá se mi krk. Chci přestat dýchat. Přestat cítit. Chci, aby ses vrátil. Chci, abys mě miloval. Chci být šťastná s tebou. Bože jak já to tu nenávidím! A sebe. Nejvíc sebe, protože já za to můžu! Vždycky všechno poseru. Vždycky! Nedělám to, co bych měla. Jen držím hubu. Proč su taková? Proto mě nechceš. Ale já chci tebe! Copak to nechápeš? Nikdo! Nikdo mě nechápe! Co teď budu dělat? Celé prázdniny! Každý den. Každý den tak dlouhý! Jsi všude, všude kolem mě a já na tebe nemůžu dosáhnout. Ztrácíš se a já se propadám. Všechna naděje je rozervaná na cucky. Všechno, co mělo smysl, ho nemá. Jsem sama. Nahá ve tmě. Není tu nic, co by mě zahřálo. Nic, co by mi vrátilo sílu. Všichni se mi smějí. V uších mi zní smích. Myslím, že mi pukne hlava a mozek se rozletí do všech stran. Myslím, že ohluchnu vším tím řevem, který se dere z mého těla a který slyším jen já. Chtěla bych vyrovnat tu bolest psychickou něčím fyzickým, ale nic necítím. Nic! Jen tu bolest. Jen tu ztrátu. Jen ten svět řítící se na mou hlavu, ale nikdy nedopadající. Nikdy nebudu mít klid. Jsi všude. Vidím tě v bdění, slyším tvůj hlas, cítím tvé doteky. Minulost mě dohání k šílenství. Vidím to všechno. Všechno, jak ve zpomaleném filmu. A pak se to zastaví. Všechno končí. Jen tma a vzlyky. Myslím, že mi slzy rozežerou tváře a hrudník. Chci, aby to skončilo, ale ono to nepřestává. Další a další vlna. Nevím, co mám dělat. Všechno se zdá tak absurdní. Vidím hejno havranů, jak se snáší k mému tělu. Svrasklému a páchnoucímu. Leží na rozpraskané zemi a všude je obrovská záře. Světlo ze všech stran mi pálí kůži. Jako bych cítila její smrad a havrani jsou níž a níž. Jsou tak krásní. Tak strašní. Jejich ostré zobáky trhají mé tělo. Nechápu, že jim vůbec chutná. Nevím, kde jsem se tu vzala. Přestávám si chránit hlavu. Otáčím se na záda a čekám, až mi vyklovají oči. Mé oči! Nepotřebuju je k tomu, abych viděla tvou tvář. Je tak krásná. A pohled na ni tak bolestný. Přeju si být s tebou. Chci vejít do té záře a navždy spočinout na tvých rtech. Jenže nemůžu. Nemůžu zemřít. Jako by někdo rozhodl, že musím žít. Že se musím naučit žít s bolestí. Někdo, kdo se mi směje. Směje se mé hlouposti. Směje se mým snům. Jeho chechot je všude. Vychází ze světla. Ať už je konec. Vidí mé myšlenky, vidí v nich tebe. Směje se mé bezmocnosti. Vysmívá se mi. Tak strašně. Strašně! Ležím a necítím bolest. Koberec mě dře do tváře, ale mě je to fuk. Z třesoucích se úst vycházejí slova. Nepamatuju si je. Jsou odrazem mé duše. Jsou tím, co chci. Tím, co nemůžu mít. Už nikdy. Chci konec. Chci svobodu. Chci, aby se mi všechno vymazalo z mozku, jinak mi celá hlava vybuchne. Chci přestat dýchat. Chci přestat cítit. Tu bolest. Všude jen bolest. Bolest! Bolest! Bolest!!