Úsměv

Úsměv. Jedna z podivuhodných věcí. Dá se jím vyjádřit radost, i smutek. Nic nestojí, ale při tom je tak drahý. Může prozářit život, nebo vás srazit na kolena. Dokáže vás dovést k životu, ale může vám ho i vzít.
Obdivuji lidi, kteří se dokáží usmívat celý život. Ti, kteří dokáží předávat vlastní sílu. Ti, kteří se neohlížejí na to, jak je to ničí, ale stále se starají o ty druhé. Ti, kteří si odpustí chvíli, kdy by mohli odpočívat, aby pomohli příteli. Kteří jsou schopni po telefonátu se okamžitě sbalit a jít za ním, aby se stali ramenem, na kterým se bude moci vyplakat. I když nemají náladu, tak se jim stále úsměv přetrvává na tváři. Ale co se s nimi děje, jakmile se za nimi zavřou dveře od jejich domu? Kde stále berou tu sílu, rozdávat radost. Copak mají nějakou bezednou jámu, kde si berou energii? To přeci nejde.
Jak tito lidé skončí? Kdo jim pomůže se zvednout zpátky na nohy. Ti, kteří stále jenom berou, a stále jen berou? Stanou se z nich trosky. Trosky, co se nevzmůžou ani na vlídné slovo. Lidé je začnou přehlížet, protože se bojí, že by od nich něco mohli chtít. Něco, třeba jako pomoc. Tím se začnou propadat více a více. Přestanou věřit, že jednou bude lépe. Nebudou se o nic zajímat. Budou jako ti, kterým pomohli na nohy. Jen s tím rozdílem, že oni se z toho nedostanou. Nebudou mít žádnou sílu.