Dopis smrti

Dopisy obvykle začínají oslovením. Alespoň ty moje ano. Ale u tebe? Nevím, jak začít. Nevím, jak tě oslovit. Nemohu napsat má drahá, protože pro mě neznamenáš vlastně nic. Nemohu použít má milá, protože jsi mi odporná a nemám tě ráda. Nemohu napsat má přítelkyně, protože přátelé si tohle nedělají. Nenapíšu ani tvé jméno, přestože ho znám, protože bych byla radši, kdyby tomu tak nebylo. Ale zároveň nemohu ani napsat má nepřítelkyně, neoslovím tě zrůdo ani tyrane. Na to tě znám až moc dlouho a dobře. Za tu dobu, co mě chodíš navštěvovat, co uleháš do mojí postele a tiše si se mnou povídáš, za dobu, co mi šeptáš do ucha stále horší a horší věci, až mě mnohokrát doženeš k pláči, jsem si na tebe zvykla. A i když tě mnohokrát od sebe odeženu, abych už konečně mohla spát, vím, že se zase vrátíš a zase mi budeš dělat společnost. Jsem si jistá, že jsem tě nikdy neurazila, když jsem tě vyhnala, a pokud snad ano, vždycky si to přenesla přes srdce a vrátila se. Povídat si, šeptat, našeptávat, ukazovat, objevovat, představovat, týrat, trýznit, mučit, plakat nebo se snad radovat…Děláš to tak ráda…
A já vlastně ani nevím, proč sis k tomuhle svému potěšení vybrala mě. Jak jsi našla zrovna mé okno, jak jsi věděla, že moje oči nejsou zavřené a neoddávají se spánku, ale zírají do stropu a hledají myšlenky rozházené po pokoji a vznášející se ve vzduchu? Proč ses připojila k těm myšlenkám a nechala se přitáhnout do mého vědomí až příliš nebezpečnou silou? Proč můj mozek nemůže vypnout, proč má duše nemůže v klidu odletět do říše snů, aniž by si s tebou povídala? Proč každý den poctíš svou návštěvou právě můj pokoj? Tak odpověz, řekni proč…Proč se večer pod peřinou měním v křehkou porcelánovou panenku a ty mě zevnitř pálíš prudkým žárem? Proč mi najednou srdce buší o tolik rychleji, proč se vyděšeně rozhlížím po pokoji a hledám tě, i když jsem si jistá, že tam vlastně nejsi, proč mám žaludek úzkostí stažený do velikosti pingpongového míčku? Proč vím, že před tebou nemůžu utéct, i kdybych běžela až na samotný kraj světa? Proč jen jsi tak krutá a nespravedlivá, proč tvé jméno chutná na mém jazyku tak trpce a slaně? No tak, odvaž se a řekni, proč to, co děláš, tak bolí?
Neřekneš, já vím. Nemůžeš za to. Jsi prostě taková… Nezáleželo to na tvojí vůli. Koneckonců každý z nás má na tomto světě nějaký úděl. A není tvá vina, že zrovna na tebe vyšla Smrt…