Co je neviditelné, je bez nároku?

Úvodem rozvržené otázky je bytostná povaha po jejím odpovězení, cestou často co nejpřesnější. Nutkání, se kterým chceme cokoli vyslovit, a zodpovědět často velmi složitou otázku, je v pozadí každého lidského tázání, které má být tázáním po něčem konkrétním.

Jistě, mohl by kdokoli namítnout a opanovat. Ale přeci jen, jestli se po něčem ptáme, ptáme se vždy NA NĚCO, v posledku si klademe otázku po přirozených věcech uvnitř tohoto světa. Mě ale, brzo k ránu napadla velmi příhodná otázka. Vlastně, zodpovídám si ji už delší dobu, ale pokaždé jinak, a snad možná i z jiného úhlu podlehu na věc.

Je někdo s to říci a definovat základní kameny, které mi budou potřebné pro rozpracování celé systematické problematiky? Totiž kladoucí požadavek na definici věcí, mravů, zvyků, citů a emocí a především jejich slovní zastoupení, blíže poukazující k jejich povaze?

Pokud ne, pro svou pracovní verzi se pokusím o nástin problému. Je totiž podstatné, že cokoli, co jest, má svou povahu NĚČEHO. Co to znamená? Na vše co jest se ptáme jako na NĚCO. Vidíme v horizontu sého rozhledu polstrovanou sedačku, která je nám, v našem tázání uvozna dotazem, co to NĚCO, co jest je pro nás. Ona je NĚCO, co jako něco vystává, ukazuje se a má povahu naříklad ke službě, nebo k účinku, nebo zkrátka pro něco.

Každá věc pro mě, zaujímá povahou předmětnou evidenci mého spolupobývání uvnitř světa. Přirozeného světa, po kterém se pohybuji jako po mě dobře známém místě, jako kupříkladu mém bytě. Vím, kam jsem dal to, kde je ono, a co tyto věci, v celkovém rozvrhu znamenají, potažmo znamenají pro mě. Že sklenice, kterou jsem včera zanechal na odkládácí partii stolu, měla funkci služebnou, sloužila k pití chutného červeného vína. Mohl bych zjednodušeně říci, že rohodnou vlastností věcí je jejich fukncionalita. Mají jen funkci a úlohu. Ale to bych ze sklenice na víno udělal omezenou věc. Přepokladem této sklenice však může být i úloha zprostředkujícího pomocníka například při estrádních vystoupeních. Papírová bankovka spolu se sklenicí na íno sehraje úlohu, která může být obstojným kouskem k pobavení. Přesto však, přesto všechno, mi i sklenice plnila daleko "důležitější" úlohu.

Skrze ni jsme mohl prožít pocit a emoci. Byl jsem na míle vzdálen všem složitostem života a přesto zřetelně vnímat a čít, co se děje. Sklenice spojila dva rozumné lidi u přílžitosti pití vína. A to je, ovšem může i být, jedna z dalších přídavných úloh sklenice. Protože jsem si mohl zvolit, že budu pít jen já, byla by její funkce cela singulární. Takhle je její úloha do nejvyšší míry společenská a především nevysvětlitelně neviitelná.

To, co zjednala sklenice při pití vína, se nedá vysvětlit jako služebná úloha té které sklenice, ale jedná se o neviditelně si nárokující předpoklady funkce. To co nevidím, přesto může být mým nárokujícím si požadavkem. Nárokuji si však NĚCO a nebo NIC?

Má-li být neviditelné a metafyzické to co je nicotnějící, pak to co je viditelné, je předmětné. Pak o věcech které jsou předmětné vypovídáme v určitých případových "pravdách", o kterých bych se možná ještě zmínil. Jak se mi jevila včerejší sklenice vína, znamená že pro mě má úlohu předmětnou. Ale pravda je však taková, že mi zprostředkovala i nepředmětnou pravdu. O tom, jestli někoho miluji, mám k němu určité vztahy, pocity, nebo emoce, mi vypověděla skrze neviditelně si nárokující metafyzickou a tudíž ne-předmětnou pravdu.

A moje otázka tedy zní: "Mám nárok na něco, co není vidět, co není nikomu mimo mě zřejmé a zřetelné"? Domnívám se, že je to zřetelně položená otázka. Například můžu vlastnit a nakládat s láskou, která překračuje rámec předmětných souvislostí? Je přeci neviditelná, nemůžu si na ní přím poukázat. Mohu ji však uchovat v projevech sympatie, akceptace, tolerance a pochopení. Přesto se tím na bytostnou povahu věci nepoukáže. Dva lidé, proti sobě ve vaně prosvětlené koupelnou plnou svíček a sklenice červeného vína. To je složité potud, pokud chceme hovořit o nároku neviditelné lásky, jako o něčem bezpředmětném.

Přesto, to co se odehrálo nemělo předmětný charater. A můj nárok je tedy následující. Prvně, mohu si nárokovat neviditelné? A pokud ano, je neviditelné to, co nepodléhá vlastnickým zákonům a jiným ustavujícím ustanovením? Zdá se, že neviditelné takovým zákonům nepodléhá. Zřejmě podobně jako Bůh, Duše, nebo čas s prostorem, či příroda.

Můžu si stejně příjemný, v tomto smyslu, ale i epříjemný pocit navodit, skrze neviditelné a nebo zprostředkující úlohu hrají a sehrávají předmětné reality?

Pokud by návrat k nepředmětnému byl přímý, pak by se oběšly nepředmětné skutečnosti bez předmětných prostředníků. Ale pokud tomu tak není, pak bez předmětů se v roli daných situací neobejdeme. Odtud koření i povaha pravd, které o předmětech i nepředmětných skutečnostech vypovídáme. Na základě klíče, jazyka a souvislostí vypovídáme o sklenici, že je taková nebo onaká, má danou barvu, tvar atd. Ale takto lze vypovídat o předmětech. Mají fyzikální charakteristiku, tak jak se vyskytují v přírodě. Nepředmětné skutečnosti se nedají uchopit fyzikálně, ale lze je měřit spekulativně intelektem, či v prožitku dané skutečnosti. Eviduji příjemný pocit, jestliže jsem se sklenicí vína v ruce, uvnitř vany a pěna mi omývá kolena, a na druhé straně sedí milovaná osoba. A já si měřím prožitkem a vypovídám pravdu, totiž pravdu říkající, že to co se odehrává má takové a onaké vlastnosti. Uvozené pocity libosti, nebo nelibosti...


Výslednicí úvahy má být otevřený pohled na problematiku neředmětných skutečností a předmětných realit světa. Komplexní propojení fenoménu neviditelného a viditelného. Toho co zakládá vidění, ale zároveň toho, co je vidět.