pravda jako společenská nutnost, pravda, pokud se neřekne

učíme svá dítka mluvit pravdu, kterou sami lehce brzy prokouknou skrze nás. pravda jako argument soudní, dle potřeb výmluvnějšího. a dnes právě pochopená pravdivá skutečnost po čtvrté a pokaždé jinak. pravda jako společenská hrubost nevychovaných a každodenní pravdomluvnost bezohledných „přátel“ (no co, vždyť to byla pravda).
jenom silnější nás nutí k sebezničujícím pravdám, ať jsou jakékoliv. takže naše pravda jako nástroj proti nám. neznám pravdivou skutečnost, jež by nám mohla pomoci.
a pak jsou tu „pravdivé výpovědi zúčastněných“ v jednotlivostech lišící se pouze v detailech typu: bylo to přepadení, anebo se paní domácí zlobila? až do doby výkladu „pravého vykladače“. vykladače iluzionisty. čím větší počet zúčastněných, tím jednodušší manipulace.
kdo je schopen rozlišení pravd a polopravd, jež se pochopitelně zakládají na nějaké pravdě.

ps: na požádání vysvětlím pravdu téměř jakoukoliv, že není pravdivá a proč. a pak pro změnu naopak. :-)