Otázky

Když už netušim jak dál, tak co mám prostě dělat? Mám zůstat stát na místě? Mám běžet dlouhou silnicí a nikdy se nezastavit? Mám se zabít nebo prostě žít dál?
Kdo mi dá odpověď na všechny moje otázky?
Jsou to otázky, co nikdo nechce slyšet, co nikdo ani nepokládá.
Když je venku tma, je černej stín vidět? Když prší, kdo počítá všechny ty kapky? Kam se kouká slepý? A když v lese praske větev a nikdo u toho není, je pořád slyšet? Kolikrát se dá přežít mučírna? A kolikrát se dá umřít na lásku?
Když neumím zapomenout svoje srdce, když ho nemůžu nikde zakopat, co s ním mám dělat, když neposlouchá? Bez reality, s poloprázdnou sklenicí, se zrakem trochu nakřivo, s představami bez tvaru, fromy nebo nějakýho smyslu.
Proč Bůh dal člověku cit? Aby ho mohl líp týrat? Aby byl čověk zranitelný a omylný, aby miloval druhé a sobě
zlámal všechny kosi?
Proč člověk vlastně miluje? Proč si tolik ubližuje? Není snad tedy láska sebepoškozování duše? Protože jen
ta láska co bolí, je ta pravá. Protože když je člověk schopen dobrovolně snášet tolik utrpení a přesto pořát milovat, musí to být osudové.
Jako v kouři ledovýho snění vznáší se všechny moje touhy a naděje, tak křehký, tak matný, tak pomíjivý a zranitelný.
Proč pořád dávám naděje kamsi do prostoru? Nesmím už snínt, nesmím doufat.
Svět je jinej, je krutej a bolí. Nebolí na kuži, bolí mnohem víc hlouběji.
Jak země asi cítí svoje emoce? Nejspíš jsou stálý a pevný, ne jako emoce co přináší pomíjivej vzduch nebo bouřlivý a zžíraví city oně, co na prah spálí, co příjde mu do cesty. A nejsou ani tak hluboký a nepolapitelný jako emoce vody. Jo kámen, ten žije krásným spánkem věčnosti.
Proč tak hluboko?
Proč tak napořád?
Proč stále dokola a znovu stejný prázdno, co plní každej kout utopenýho snění kdesi u dna duše.
Dřevěnej most a dvě hvězdný nohy mrtvejch tulipánů. kolíčky na prádlo, když vdávám se za konec...