Jak to nazvat?

Nevím vůbec, jak začít. A jakmile se rozepíšu, nebudu zas vědět, jak skončit. Krom toho musím používat háčky a čárky a to jaksi zpomaluje mé psaní. Proč asi? Člověk v dnešní době degeneruje na pouhé ‘cosi‘, co se přizpůsobilo všem vnějším vlivům. A já, přes všechnu snahu nepřizpůsobit se, která, připouštím, asi zas tak velká nebyla, patřím mezi ty zvláštní zdegenerované bytosti na tomto světě. Věda a technika, všechny ty vymoženosti, všechno to zlo s cedulkou dobro, atd. atd. O tom ale řeč být nemá..

Začala jsem snít. Až moc jsem se pohroužila do snů, do růžové (ta hnusná barva) budoucnosti. Základka? Ten pojem úplně vymizel z mé mysli. Která část života vlastně má být ta podstatná? Nevím. Střední? To už je pojem. Teď, v této době, rozhodně. Ale co až budu stará? (někdy si stará připadám i teď) To už bude pojmem něco úplně jiného. Jak moc bych chtěla vidět do budoucnosti. To asi každý. Možná je to trochu děsivá tužba. Je nejspíš dobře, že do své budoucnosti nevidíme. Ale! Sníme o ní. Představujeme si, jaká bude. Doufáme, že bude taková, jakou bychom ji chtěli mít. A děsíme se pomyšlení, že všechno to, co jsme si vysnili, zítra zmizí a realita, možná osudu, nás vrátí zpátky na zem. Zpátky do všednosti našich dní. Kruté? Možná.
Měla jsem sen. Měla jsem spoustu snů a přání. Doufala jsem a věřila v naději na jejich alespoň částečné splnění. Jak naivní jsem byla. Byla? Asi pořád jsem a bráním se tomu. Jak mám přestat, v téhle době, v tomhle světě, snít? To přece nejde. A pokud ano, tak jak? A co bude potom? Co se se mnou pak stane?


*Stoupala jsem po schodech a ty jsi seděl na tom špinavém sedátku u dveří. Úplně jsem se lekla. Co tu děláš? V ruce kytici pomněnek. Přesně těch, co jsem kolem nich běhala snad každý den. Co to má znamenat? Vstal jsi, usmál ses a tvé ‘ahoj‘ znělo tak zvláštně. Buší mi srdce kvůli těm schodům nebo kvůli tobě? Trvalo to snad věčnost, než jsem k tobě přišla a naše oči zůstávaly pořád v kontaktu. Chtěla jsem uhnout, ale nebyl to ten nepříjemný pohled jako dřív. Nevadilo mi dívat se ti do očí. Ani nevím, jak dlouho jsme tam proti sobě stáli a jen se dívali, ale bylo to jak věčnost. Vzal jsi mojí ruku a já sebou trhla, jako bych do té doby byla v nějakém transu. Tvá dlaň byla teplá, tvůj stisk byl jemný. Vložil jsi mi do ruky kytku se slovy ‘to je pro tebe‘, jako bych to nevěděla. Vždycky jsi měl „vysvětlovací“ tendence. Lehce ses usmál a pak ses podíval dolů na své boty. Takového jsem tě neznala. Vždycky jsem to byla já, kdo se díval dolů, snad ze strachu, že tvé oči uvidí vše, co by snad vidět neměly. Začal jsi mluvit. Potichu a nesměle. Přišlo mi to zvláštní, ale moc milé. Mluvil jsi o tom, jak jsi byl slepý a hloupý, když jsi ode mě odešel a jak moc ti chybím a.. Mluvil jsi dlouho. Nebo mi to aspoň tak připadalo. Celou dobu ses díval dolů a já tě nepoznávala. Když jsi mě prosil o odpuštění, hlas se ti zlomil, a když jsi ke mně znovu vzhlédl, měl jsi v očích slzy. Myslela jsem, že se mi podlomí kolena. Nikdy jsem tě takhle neviděla. Vypadal jsi nešťastně, hrozně nešťastně. Chtělo se mi taky brečet a nevěděla jsem co říct. Teď jsem pro změnu sklopila oči já a chtěla jsem přemýšlet. Chtěla jsem vymyslet něco, co ti na to odpovím. Ale nešlo to. Nemohla jsem jakoby zapnout mozek. V uších mi pořád zněla tvá slova: „Můžeš mi odpustit?“, a před očima jsem měla tvůj výraz. Tvé oči. Nebyla jsem schopná slova, ani pohledu. Byla to zas jedna z těch chvil, kdy jsem před tebou chtěla být neviditelná a čím víc jsem to chtěla, tím víc jsi mě viděl. Tím víc jsem cítila tvou přítomnost, tvůj pohled visící na každém mém pohybu, na každém nádechu. Zase jsem se ocitla v situaci, kdy jsem nevěděla, co mám dělat a ikdyž jsem si přála vydat ze sebe aspoň hlásku, celý krk se mi sevřel ještě víc a já nebyla schopná nic udělat. Ale celá ta chvíle byla trochu jiná. Jiná než vždycky, když se mezi námi rozprostřelo napjaté mlčení. Teď to bylo jiné, zvláštní. A pak. Viděla jsem tvé ruce, jak míří k mému obličeji a snad bych se jich i lekla a pokusila se uhnout, ale teď to nešlo. Pro tuhle chvíli jsem byla úplně bezmocná. Vzal jsi mou hlavu do dlaní a opatrně ji zvedl, až se naše oči setkaly. Oba jsme měli slzy v očích. Ikdyž já asi víc, protože jsi mi je lehce setřel z tváří a.. Bože jak ses na mě díval. Já to nechápu. Nechápu, jak moc může jediný pohled udělat. Jak moc mě tvé oči berou za srdce, za duši. Řekl jsi jen: „Všechno bude zase dobré.“ Objal jsi mě tak pevně, jako snad nikdy. Jak moc jsem celou tu dobu bez tebe toužila po tomhle objetí. Už jsem nemohla déle držet své emoce. Nevím, jak dlouho jsme tam stáli, nevím, jak dlouho jsem brečela. Ale z toho pláče zoufalství se nakonec stal pláč naděje a štěstí. Všechno trápení, všechny pocity, které mě tížily, zmizely. Nic jsem nevnímala, jen to teplo, to bezpečí. Tiskl jsi mě k sobě a já si přála, aby to nikdy neskončilo, abych zemřela, protože tohle byla ta chvíle, kdy jsem si připadala šťastná a nechtěla jsem o ni přijít. To byla ta chvíle, která neměla nikdy skončit a já se v ní chtěla utopit navždy.*


Tak. Konec snění. Někdy nechápu sama sebe. Někdy? No, skoro pořád. Nikdy jsem neměla dost velkou fantazii. Teda aspoň jsem si to myslela. Ale to, co bylo v mém dětství považováno za fantazii, už si vážně nepamatuju a tahle fantazie je úplně jiná a kromě toho, co mi dává – a tím je především bolest- je pro mě nepostradatelná. Sny jsou krásná věc a já se v nich utápím víc než často. Vždycky si pak nadávám, jak můžu být tak pitomá a snít o nemožném. Snít o nesplnitelných věcech. Připadám si tak hloupě ve své naivitě. Tak hloupě po každém snu, který prožívám. A jsou jich desítky, možná stovky. A bolí. Bolí svou snovou podstatou. Bolí svou nesplnitelností. Bolí strašným způsobem, tak, že po každém takovém snu prosím sama sebe, prosím někoho neviditelného, ať mi vymaže paměť, ať už žádné sny nemám, ať už neprožívám to mučivé zklamání.
Ale jak pořád říkám. Člověk sám sobě neuteče a musí se sebou žít celý tenhle pozemský život. A musí překonávat všechny překážky své vrtošivé mysli. Musí se vyvíjet a musí se měnit. Prostě musí, ikdyž nechce. A jak já strašně nechci. Strašně moc! Jednou mi jeden člověk řekl, že moc lpím na minulosti. Moc řeším, co se stalo a nedokážu se odpoutat od něčeho, čím jsem žila a co teď skončilo. Jak velkou měl pravdu. A já to vím. Jen změnit to nedokážu. Třeba někdy příště. Třeba to chce čas, tak jak to všichni neustále říkají. „Chce to čas! Časem všechno přebolí.“ Ale.. já to tak nevidím. Nevidím to, co jiní a ani nevím, jestli je to dobře nebo špatně, jestli to tak opravdu je nebo se jen bráním tomu, vidět to. Říkám si, že jednou napíšu knihu, možná. Že bych měla psát, protože neumím mluvit. A třeba bych měla naopak mluvit a už nikdy nic nenapsat. Jak to mám sakra vědět? Jak mám vědět, co mám dělat? Jak se zachovat? Pro co se rozhodnout? Bojovat nebo se vzdát? Má to cenu? Ponížím se bojem? Jaká je naděje? Mám se smířit s koncem? Ale jak? Jak se mám smířit? Jak, když nechci? Je vůbec podstatné to, co chci a nechci? Budu se tak hloupě ptát do konce života a hloupě čekat, že mi někdo odpoví, že mi někdo poradí? Asi to chce čas. Třeba na to časem přijdu. Jenže já nechci! Nechci čekat. Asi neexistuje netrpělivější člověk než já, protože já prostě nemám nervy na to čekání! Tak co teda mám dělat? Řídit se srdcem, rozumem, radami přátel? Je tolik otázek a žádné odpovědi. Teda tohle mě opravdu štve! Asi se moc dívám na filmy. Moc se do nich vžívám a moc chci prožít něco podobného. Jenže život není film a já se s tím jaksi nedokážu pořád smířit. Tak jak mám přestat snít a začít se chovat dospěle? Dospělí nemají sny? Ale ano, mají. Jen možná jiné. A já nechci být dospělá. Nebo možná chci, ale nevím, jestli jsem na to připravená. Já prostě nic nevím. Myslím, že se zblázním. Možná už jsem se zbláznila. Teda podle tohoto posledního odstavce by to tak i vypadalo. Jenže.. prostě já nedokážu být jiná. Nebo nechci. Já nevím. Chtěla bych radu, chtěla bych se správně rozhodnout, chtěla bych žít jinak. No a už jsem zase u toho.. chtěla, chtěla, chtěla.. pořád dokola.. Možná tohle nebude zrovna ten pravý konec, jaký bych si (možná i vy) představovala, ale zase jsem se dostala do fáze, kdy nemůžu uchopit myšlenku a soustředit se na ni, protože jich je naráz víc a víc a už se v nich zase motám jak kača v čepici a smysl toho, co se tu snažím vyjádřit, jde někam. Až si to budu číst, určitě budu chtít změnit spoustu slov a vět a možná všechno to, co jsem tu napsala. A taky si vzpomenu, co jiného jsem chtěla napsat a zase jsem na to zapomněla. Je toho tolik..
Tak se nezlobte, vy, kteří jste to dočetli až sem. Nějak se mi to v hlavě zase všechno poplantalo. To su celá já.. No, třeba to příště bude lepší.. třeba..