Útěk z reality

Vždy jsem chtěla být něčím výjmečná, ale nenašla jsem svůj talent. Možná žádný nemám, prostě jsem se narodila, abych prožila nudný život a umřela, třeba se převtělím do nějakého krásného zvířete, třeba do nějakého ptáka.
Mám tendenci se uzavírat často do sebe a uniknout všem problémům, neřešit nic a raději zavřít oči. Psychicky se mi zdá, že už jsem na dně, nemám sílu cokoliv řešit, nechci nic řešit, chci žít bez problémů, proto utíkám. Každý den se odebírám do svého vysněného světa, není tam nikdo, kdo by mě stresoval a jakkoli ubližoval. V mém imaginárním světě je pár lidí, třeba je ani neznám, ale prostě je tam chci mít a já si je "naprogramuju" tak, jak chci. V dané chvíli se zachovají tak, jak chci, vypadají jak chci, dělají co chci... Tím nechci být nějakým středem pozornosti ani vůdcem nebo čímsi, ale je to můj svět a je dokonalý. Oni mě přijdou obejmout, když mi je špatně, jsou se mnou pořád. Potřebuju je. Asi bych jinak nemohla ani žít. Jsem posedlá, možná mi z toho trochu hrabe. Potřebuju mít chvílí čas na to, abych se šla odreagovat a obhlídnout, co se děje. Až budu jednou šťastná tak tohle nebudu potřebovat, ale dokud žiju tady, tak budu potřebovat moje "přátele" a jejich obětí, když už tu nikdo jiný není. Mám pocit, že tohle trvá celý můj život, utíkám pryč a nevím, co se děje okolo mě v realitě.
Je to moje ulita, v které rychle zmizím kdykoli, když se mi zdá že mi někdo křivdí nebo na mě hází špínu. Prostě mi tam je dobře, jen se ptám. Nemůže mi z toho přeskočit a pak z toho skončit někde u psychiatra? Já přeci nejsem blázen, ani nic. Jen se bojím světa a potřebuju někoho, kdo půjde přede mnou a bude prorážet cestu. Někdo, komu budu věřit a komu svěřím můj život, ať mám jistotu, že na mě někomu záleží a bude tu se mnou vždy a už se do mé ho světa nebudu muset vracet - nikdy.