Proměna Franze Kafky

Proměna je povídkou, která dává prostor k zamyšlení už jen díky samotnému názvu díla. Co očekávat - jestli příběh plný nadpřirozena a různých fantaskních proměn, čemuž by název nahrával, nebo zda-li se jedná o příběh člověka v reálném světě s objemným svazkem myšlenek o proměňujícím se životě, anebo jakousi směsku všeho možného. Autorem povídky je Franz Kafka, spisovatel, ktery si svým složitým přístupem k realitě značne komplikoval zivot. Podivín, jehož díla jsou těžká uchopit a zároveň pochopit.
Proměna tedy může být vnímána jako lehce a tiše expresionistické vyjádření autorova pohledu na svět v realistické podobě využívající prvků nesmyslnosti a absurdity a zároveň podtržená existencialistickou otázkou, a navíc k tomu (nebo i klidně bez toho) jako nepříliš hluboké dílo, ve kterém je zbytečné cokoliv hledat a které bylo napsáno pouze k pobavení. Je však
pravděpodobnější, že zrcadlí Kafkův život, že je odrazem Kafkovy duše, že je skrz na skrz prodchnuta jeho zkušenostmi, názory i zažitky ze života. Přitom však není psána s horoucím zapálením, ale spíše z povzdálí, jako by čistě formálně bez patosu a přílišného sentimentalismu, což je možná proto, že Kafka nebyl osobou jistou a stabilní, osobou, která vyzařuje seběvědomím.
Jen Hlavní hrdina je zobrazen jako někdo, komu Kafka rozumí a jehož jednání, které se nám zdá být neobvyklé, je pro Kafku samozřejmostí a nepřekvapující zálěžitostí. Nitra postav jsou prázdná (nebo spíše mlhavá), skoro nic nám neříkají, ale přeci jen si dokážeme představit a vytvořit jejich možné pocity, k čemuž navíc dopomáhá jejich výstup a chování. Síla příběhu tkví v jedinečném rozvíjení detailů a nepodstatných aspektů, které dotvářejí výsledné rysy díla a tím zvýrazňují jeho originalitu.
Povídka nevystupuje, aby změnila svět nebo přesvědčovala o nových metodách nazírání na svět. Je jen nenásilnou pohnutkou, dalo by se říci i holým, zato však bohatým, popisem a faktem, který s námi dokáže intenzivně "hýbat". Pohled čtenáře je však samozřejmě velmi subjektivní a může se časem měnit. Není pochyb, že nad tímto dílem lze donekonečna polemizovat a nalézat neskutečně mnoho způsobů, jak ho pojmout.
Celá povídka je utkána z první věty, která jasně a zřetelně hovoří o tom nejdůležitějším - že se hlavní postava, Řehoř Samsa, ráno probouzí se zjištěním, že se proměnil v nechutného brouka. Řehoř je následně vyhozen z práce a zanevřen rodinou, která ho postupem času začíná až téměř nenávidět. Velký rozdíl a neschopnost adaptace brouka do společenského života je pro Řehoře
frutrujícím zoufalstvím, kdy není rady ani pomoci. Pro veliké nevýhody se Řehoř stává nesnesitelným, až nakonec díky odvržení ze strany okolí i kvůli vlastnímu trápení a strádání, umírá.
Řehoř Samsa je příliš pasivní. Není rozrušen metamorfozou, ani proti ní neklade odpor, spíše se jí odevzdává a za sebou až nepochopitelně bez žádných výhrad a protestu nechává celý svůj dosavadní lidský život. Převelikou zvláštností je, že jako brouk v problematické situaci není schopen vykonavát sebejednodušší lidské činnosti, a přesto ho však paradoxně stále nejvíce trápí povinnosti člověka vůči práci namísto samotné proměny v ohyzdný hmyz, což, z našeho pohledu, vyvolává rozrušení a pocit přehnanosti. Jako bychom byli vtaženi do světa jiných pravidel, kde je vše obráceno na ruby a postaveno na hlavu - jako by
malé věci měli najednou přehnaně veliký význam a jako by z pohledu našich očí byl na ně v kafkovském světě kladen zbytečně veliký důraz. Zdá se nelogické až absurdní odstrkovat namísto toho věci (pro člověka) velké a důležité, do pozadí, což může vyvolávat mírnou rozechvělost.
Je zcela možné , že je Řehoř lehkomyslným flegmatikem v zajetí podivných obsesních myšlenek, které však
nepramení z Řehořova nitra, ale které prostupují zvenčí - jeho zájem o práci je čistě vyvoláván dlouhodobým tlakem ze strany otce. Řehoř doposud živil celou rodinu a najednou je jeho hlavní úděl ztracen. Je zbytečný, protože jediný smysl, který Řehoř odjakživa pro rodinu měl, bylo vydělávání peněz. A sebemenší citové vazby mezi členy rodiny, pokud nějaké vůbec existovaly,
byly nyní ještě více narušeny, ne-li zcela zpřetrhány. Řehoř nejspíš celý život (nebo možná jen část života) nevědomě postrádal potřebu být vnímán jako syn a nesmiřovat se pouze s rolí užitečného pracovníka. Proto asi nyní nepomyslel na svou osobu, na svou tvář. Zajímal se pouze o svou práci.
V jistém slova smyslu není na škodu stavět se k příběhu trochu optimisticky. Rozdíl mezi Řehořem a jeho rodiči je nepochybný. Pokud je tedy člověk vnitřně vzdálen a vnitřně "vypadá" úplně jinak než lidé z okolí, a přesto je lidmi z okolí stále vnitřně potlačován, měnen a narusovan, není důvod, proč nevyobrazit člověka takto i navenek, dát mu novou podobu - ne lidskou, ale takovou, která bude přehnaná, která bude ještě více odlišná, aby tak okolí muselo nekompromisně svým okem pohlédnout na tento lidský problém přímo, aby symbolizovala lidské neporozumění mezi lidmi, aby zastávala odlišnost a jedinečnost jedince - v dobrem slova smyslu. Proměna mohla být jen jakýmsi nedobrovolným protestem, kterým byl Řehoř obdařen a který se čistajasna uskutečnil a vysvobodil ho z lidského otroctví, resp. z otroctví otce, který možná deformoval Řehořovo nitro, i přestože se dá mluvit o skoku z bláta do louže...už jen protože byl stále lehkomyslným a nakonec ho postihl nešťastný chmurný konec, z čehož vyplývá naprostá bezvýchodnost z bludného kruhu trápení, ať je situace, jaká chce. Proměna ovšem za něj vyjádřila nesouhlas s tím, jak se s ním nakládá.
Co říci na závěr? V povídce zkrátka cítíme důlěžitou roli jedince, který je postaven do pozice, kde on sám je vlastním středem, okolo něhož se až druhotně rozprostírá vnější svět, s nímž je v rozporuplném vztahu. Zároveň není možnost se tohoto rozdělení na dva celky zbavit. Není možnost nalézt správné fungování světa a recept na správné soužití mezi celky, protože není koho se ptát. Nejhorší je, že jedinec je světem navíc pohlcován. Je pohlcován řádem a pravidly, kterým nerozumí, ale musí se jimi řídit, pokud žije. Je uzavřen sám v sobě a není mu pomoci. Je odsouzen k vlastní existenci bez jistoty a přesvědčení o smyslu své existence. Proto Řehoř, leč nejspíš podvědomě, odsouvá otázky tykající se jeho samotného, protože nemá v moci jako člověk nalézt správnost a pravdu, s kterou by se odhodlaně a přesvědčeně napřímil a vypjal hruď.