Nietzsche a já

„Hlásám vám nadčlověka. Člověk je cosi, co má býti překonáno.“ „Nadčlověk je smysl země. Vaše vůle nechť dí: nadčlověk budiž smysl země.“ „Válka s odvahou dovedly více velkých věcí než láska k bližnímu.“

Tak pravil Zarathustra. Tento Nietzscheho hrdina se stal předobrazem nadčlověka, nebo spíše jeho prorokem za kterého se samotný Nietzsche považoval. Těžko říci jak si přesně vykládal, velký filozof, Friedrich Wilhelm Nietzsche samotného nadčlověka, nebo jak k tomuto myšlenkovému závěru přišel. Každý si z jeho díla může vzít jen to co jemu samotnému dává, jak sám toto dílo příjme a pochopí. Já osobně mám Nietzscheho velice rád a jeho myšlenkami se ve velké míře ztotožňuji. Proto je pro mne velkou výzvou se pokusit alespoň přiblížit jeho myšlenky, zkombinovat je se svými a následně je vložit na papír.
Na začátek je třeba definovat základní otázku co je dobro a co je zlo. Proč a jak vznikli. Neboť nadčlověk by měl být prost veškerého zla, aby mohl vůbec být nazván nadčlověkem, ale takový nadčlověk by byl absolutní- není to podle mě Nietzschovo nadčlověk. Zlem, jak je vidno kolem nás, je stižen každý člověk a je to jeho prvotní překážka k tomu aby se mohl vyvinout do nové formy. Jak se tedy člověk má zbavit této bariery? Myslím, že je to nemožné. Zlo, jak bychom mohli definovat veškeré zvrácené lidské chování je jen zesílení základních lidských pudů rozumem. Zlo-pud je základnou naší zvířecí podstaty. Člověk je a vždy bude především zvíře a může se této funkce zříkat jak chce, ale to na tom nic nezmění. Zesílený pud rozumu nás nutí přežít za jakoukoli cenu. Mozek nám dal schopnost tvoření veškeré pudy rozmnožit a tím i uvědomění těchto pudů. Když jsme si je jako myslící stvoření plně uvědomili, dostali jsme náhle novou možnost. Volba. Volba z nás udělala lidi. Náhle jsme si rozumem mohli opodstatnit vše a rozhodnout se nejen podle pudů ale i nově podle rozumu v tomto případě chápáno jako svědomí. A hle, pojmy jako „dobro a zlo“ byly na světě. Čím více bychom tedy chtěli ze svého života vypudit zlo, tím méně bychom byli i dobří. Snad se to dá přirovnat ke stromu. Kdybychom mu odřízli kořeny, zbytek zahyne. Tak je to i s lidmi. V představě o nadčlověku je zakořeněno, že je zbaven zla. Toho nikdy ovšem nemůžeme dosáhnout, alespoň ne v uspokojivém smyslu. Zbavíme se zla v nás a zbavíme se dobra, které z něj vychází. Dobro a zlo jsou na sobě závislé. Čistá substance jen jednoho z nich již je zcela nesmyslná. Pokud bychom tedy vymazali z lidského života obě, pak by to znamenalo žít v životě bez jakýchkoli emocí. Tato utopická myšlenka nadčlověka, kde svět žije jako jediný organismus pro dobro lidské komunity by lidstvo vyneslo do technické výše, ale za cenu značně vysokou. Logika by ovládla naše životy. Chladná logika, kdy by si každý jedinec uvědomoval svou úlohu ve společnosti a ti kteří by ji považovali za nedostačující by raději tento organismus zbavil slabých článků. Zaplatili bychom naší lidskostí. Proto musel vzniknou dozorce dobra. Bůh, bozi, duchové předků atd. Vše mimo ně bylo označeno za zlo.
Podle mne. Nietzsche jako jeden z prvních dokázal říci co nikdo před ním naplno říct nedokázal. „Bůh je mrtev“- dozorce je mrtev. To bylo, je a bude navždy tak rouhačské tvrzení, které si vždy najde někoho koho popudí. Avšak toto tvrzení je víc než logické hledisko jak v tobě jeho samotného, tak dvojnásobně v naší, součastné době. Myšlenka mrtvého Boha je, podle mne, jeho základní tezí, která jej provázela od dětství až po jeho smrt. Dekadence, jenž ovládla celé západní myšlení, se pro něj stala něco tak nechutného a opovrženíhodného, že pochopitelně nedokázal jen tak nečině přihlížet úpadku. Bůh dostal svou smrtelnou ránu po příchodu vědy, která následné ovládla, zcela logicky, náš, lidský, život. Věda se stala hlavním nepřítelem víry, v našem případě křesťanství, čím více se jí snažili umlčet tím víc sílila až nakonec nad vírou zvítězila. Ano zvítězila. Bylo by nemoudré říci, že tato bitva stále trvá. Bůh a bozi vždy sloužili člověku jako dozorce a ochránce. Jeho posluhovači hlásali učení Boha, bohů a skutečná víra upevňovala morálku našich předků. Strach, který vycházel z božího potrestání byl tak obrovský a jen málo kdo se Jeho vůli dokázal postavit. Tak svým způsobem bylo zaručeno slušné chování inteligentních zvířat – lidí. Bůh byl všemohoucím „císařem“ , který vládl pomocí cukru a biče. Dokud lidé byli přesvědčeni o Jeho neomylnosti, sloužili zcela oddaně zájmům morálky. Sice jí diktovaly nemorální osoby, ale výhodou pro lidstvo bylo to, že tito nemorální moralisté byli v menšině. Tím bylo k dispozici daleko více morálních členů společnosti. S příchodem vědy se většina jejich pouček stával nesrozumitelnou někdy až lživou. - Bůh byl skolen smrtelnou ránou a v bolestech umíral.- Čím více padaly odpovědi, které vysvětlovali dříve pouze boží zásahy, tím vyvstávali otázky typu: Je Bůh skutečný? A zde již byl první důkaz o umírání Boha. Naši předci si takové otázky ani představit nedokázali. Bůh byl. Ale náhle se o jeho existenci začalo nahlas pochybovat. Je to součást evoluce náboženství. Nejprve divoké tlupy lidí pravěku viděly bohy ve zvířatech. Zvířata tehdy byla pro lidi něco nepřekonatelného. Lepší v každém ohledu. Byla silnější, rychlejší , dokázala létat či vidět v noci. Vyvolávala respekt a úctu. V tomto čase byla skutečně bohy. S příchodem vylepšení zbraní, kdy tato zvířata padala velmi snadno, ztratila respekt a úctu, kterou měla dříve. Ale člověk potřeboval bohy. Bohy se tedy stali mytické bytosti s lidskou podobou ,ale hlavně s lidskými vlastnostmi. Těchto bytostí se již nedalo dotknout natož ohrozit jejich místo. Předci se věru dobře poučili. Nastal věk bohů, kteří nebyli mezi lidmi přítomni, ale byli zde pořád. Dohlíželi a hlídali. Evoluce si však najde vždy cestu a tak se z polyteismu stal monoteismus. Jeden Bůh byl jednoduší než rozvětvené společenství různých stejně silných bohů. A od tohoto okamžiku byl jen krůček k tomu aby se novým náboženstvím stala víra. Bůh zemřel z jednoho prostého důvodu. Lidstvo u něj již nenašlo dostatečnou podporu a ochranu. Nesplňoval svůj úkol, tak jsme ho jednoduše vyměnili jako rozbitý spotřebič za jiný. Bohužel pro nás se tato výměna stala tak rychle, že jsme si jí ani dostatečně neuvědomili. Tak udržujeme jen polorozpadlý fragment Boha, vůdce, ochranitele v marných nadějích, že se tento mrtvý hospodář jednoho dne vrátí. Bůh je mrtev, protože jsme jej zabili, což není žádný hřích, neboť jsme to jako lidstvo již několikrát udělali. Nastal však problém, který si momentálně každý z nás uvědomil když bylo pozdě. Věda jako taková dává sice pravdivé odpovědi, ale miliony let našeho vývoje s s něčím neuchopitelným a nedosažitelným jsou tak hluboko zakořeněny, že je čistá chladná pravda v podobě vědy nemůže zaplnit. Tato síla v podobě „Něčeho vyššího“ náhle zmizela a její místo zůstalo prázdné. Někteří jedinci se pokusili vrátit v myšlenku Boha, ale podle mého a myslím i Nietzscheho, je tento skok zpět tak směšný jako kdybychom se převlékli do kožešin a šli na lov. To co se stalo bylo částí evoluce a nedalo se to vrátit. Počínání těchto jedinců by se dalo přirovnat k dítěti, které se na jaře pokouší přidávat zbylý sníh a tajícího sněhuláka. Zcela nelogické. Jednou sněhulák zmizí, tak zmizí i Bůh. Ale vyvstala otázka čím prázdné místo po měn vyplnit? V tuto chvíli přišel Nietzsche s Nadčlověkem.
Nadčlověk se stal dokonalým nástupcem na prázdné místo po Bohu. Nadčlověk není určitou bytostí, která by člověka samotného měla nějak omezovat, nýbrž ho rozvíjet. Stal se cílem ke kterému by měl každý člověk směřovat. Nejedná se o určitý cíl či způsob života, ba naopak samotný pojem je tak neurčitý, ale přesto zůstává pevným a neochvějným. Sice v zásadě popírá Nietzschovu další myšlenku o „věčném návratu“ ,ale na druhou stranu se o ní opírá. Pokud by se člověk opravdu měl vracel znovu a znovu do svého života s odsouzením, dělat stále ty samé chyby, pak by se měl konejšit právě nadčlověkem, který je oproti Bohu hmatatelný a dosažitelný. Vůle k moci by nás k němu měla vést. Vůle k morálce a čestnosti, kterou již máme v sobě zakořeněnou. Vůle, která by měla nahradit víru, jenž se stalo nejen slepou ale i příliš slabou k vedení tak složitého zvířete jako je člověk. A jako plně uvědomělé bytosti přijmout sebe jako nedokonalost a jako něco co může a má být překonáno. Nadčlověk nemá plnit hrůzy nahánějícího zdviženého božího prstu, ale plnit funkci strachu nahánějící nepokořitelnou sílou pravdy. I přes relativnost pravdy, bychom si měli přiznat alespoň to, že člověk není a nikdy nebyl dokonalý. Ovšem má obrovský potenciál, který si Nietzsche plně uvědomoval. Proto stvořil nadčlověka, který je dosažitelný ve své nedosažitelnosti, je to něco co nikdy nebude dosaženo, neboť je neustále v pohybu. Jakmile bychom dosáhli jistého stupně a přiblížili se k němu ihned se on posune dál o stejnou dálku. Tady se hodí zamyslet, jestli taková cesta bez cíle má smysl. Věřím, že samotná cesta může být cíl. Neboť cíl skrývá ještě jeden fenomén, který se nám hned nevybaví a tj. konec. Proto by se člověk mě vydat na nekonečnou cestu k nadčlověku s vědomím toho, že cíle ani konce se nedočká. Ale jak taková cesta k nadčlověku vlastně vypadá? A jak vypadá samotný nadčlověk?
Na to sám jeho autor nikdy řádně neodpověděl. Myslím, že se domníval, že každý z nás tuto odpověď v sobě má. Když Zarathustra řekl: „Co jste vykonali aby byl člověk překonán?“ je tou pravou odpovědí. Vizi nadčlověka máme všichni v sobě víc zakořeněnou než samotnou víru v Boha. Nadčlověk je vlastně jen obraz toho jací bychom chtěli být. Každý má v sobě ideál sebe samého a nejde o sny co bychom chtěli dělat nebo docílit, ale jde o to jací bychom chtěli být lidmi. Jakých činů bychom chtěli být schopní a jaké velikosti bychom chtěli dosáhnout. To je ta pravá vůle k moci která by měla být hnacím motorem v sebezdokonalovacího procesu. Sebezdokonalení zní trochu egoisticky. Ale proč bychom si měli nalhávat, že to tak není. Egoismus zní tak nekřesťansky. Tak rozporuplně s jejich laskavým učením pomáhat bližnímu svému. Ale zamysleme se nad tím jestli pomoc bližnímu je skutečně ta pravá cesta. Pomoci se dá jen tomu kdo tu pomoc opravdu chce. A nastavení druhé tváře jen zapříčiní, že dostanete ránu i do ní. S tím se již Ježíš moc neznepokojoval, když se sám nechal přibít ke kříži. Myslím, že svým způsobem on byl egoista, který za svou vizi o lepším světě šel přes mrtvoly. Jeho vlastní ego mu nedovolilo slevit ze svých idejí i v okamžiku vlastní smrti. Někdo by to nazýval láskou k bližnímu a obětí. Kdo však z dnešních křesťanů by dokázal na sebe vzít kříž mučednictví? Nikdo. Samotná podstata křesťanství pozvolna během let vyprchala a zůstal ořezaný a zaškatulkovaný pohled slabosti. Je to sice silné slovo, ale jiné mne v danou chvíli nenapadlo. Je zcela jasné, nesporné vážit si někoho kdo dokázal zemřít za svou ideu, přesto svou smrtí jen postavil další „božskou laťku“ na kterou obyčejný smrtelník nikdy nemůže dosáhnout. Nietzsche také tvrdil, že jediný národ, který se blíží nadčlověku jsou právě židé. Je tedy nasnadě připomenou, že Ježíš byl židem. Jeden z nejsilnějších národů co na našem světě existují. Vše, čím si za staletí prošli je nesrazilo na kolena, nýbrž posílilo a sjednotilo. Nehlásili lásku k bližnímu, ale oko za oko. Sice se v určitých historických obdobích zachovali zákeřně a krutě, ale z jejich pohledu se vždy jednalo o to buď oni nebo my. Nebáli si ušpinit ruce pokud šlo o celý národ. Jejich „zákeřná“ odvaha je nanejvýš ušlechtilou vlastností, která jim zaručila přežití – a to je to hlavní. Účel světí prostředky. Kdo by našel v sobě odpuštění, pokud by se sáhlo na jeho rodinu, na jeho lid? Zcela správně Nietzsche považoval židy za národ nejsilnější. Za národ, který si zaslouží úctu a respekt. Nezapomenout. Neodpustit. Neprominout. To bylo to co udrželo židy a neuvrhlo je do temnoty zapomenutých civilizací. Může tedy někdo obvinit tento národ za špatný?Je to hrdý národ, který nikdy neuznal porážku a vždy vedl „svou“ spravedlivou válku se svými nepřáteli.
Jistěže, oblíbená námitka proti Nietzschemu spočívá v tom, že se ke konci života zhroutil a strávil jeho zbytek na psychiatrické léčebně. Ano, zcela jistě nedokázal unést své učení, svůj pohled na život a svět kolem sebe. Ale že by se díky tomu zhroutil? Myslím, že ne. Domnívám se, že Nietzsche tuto chorobu pouze předstíral, aby se skryl před světem, který na něj ještě nebyl připraven jako na každého vizionáře. On nebyl nadčlověk, jen o něm hlásal, a když každý stál proti němu, bylo spíše obdivuhodné, že vydržel tak dlouho vzdorovat. Zanechal nám ale odkaz, který přetrval a teprve teď se začíná uplatňovat. Najde si nadčlověk skutečné místo na světě a mezi lidmi? To ukáže čas. Fridrich Wilhelm Nietzsche si své místo našel.