Dá se promarnit životní příležitost?

Myslíte si,že člověk může promarnit svoji životní příležitost? Čekat na něco, a když to konečně přijde,propásnout to? Někdo si říká, že to snad ani nejde. Ale ono to zřejmě jde. Některé to pak může mrzet a nejraději by si za to naliskali, protože nepostřehli, že to byla životní šance, na kterou tak dlouho čekali. Jenže jsou i tací, kteří tu šanci měli a věděli o ní, ale z nějakého důvodu, kvůli sobě či někomu jinému, ji nevyužili. Avšak těmhle to nevadí. Hřeje je ten krásný pocit, že to neudělali právě z toho určitého důvodu. A pak si uvědomí, že to byla ta životní šance. Že to nebyla ta zdánlivá, pomyslná šance, ale že tou šancí bylo, jak se rozhodnou. Jestli pochopí, že to není o tom, čekat na příležitost a dělat vše pro ni, ale dělat vše pro své blízké, pro to potěšení z jejich veselých tváří. Dělat vše pro radost. Tohle jsou ti,kteří využili své životní příležitosti, ikdyž se jí vlastně vzdali. Krása toho je však v tom, že oni jsou šťastní. Díky tomu vědí, kde je jejich místo a na co že to celý život čekali. Těm bychom mohli i závidět.
Horší to ale mají ti, kteří svoji šanci měli, ale nevyužili ji, protože na to prostě neměli. Mysleli si, že bude lepší když ji nechají být. Jenže jakmile šance utekla, uvědomili si, že to vůbec není lepší. A co teď?Teď, když víte, že ta šance už by také nemusela přijít. Má cenu si pořád vyčítat, že jste ji nevyužili? Asi ne. Ale jak chcete žít s pocitem, že jste propásli to, na co jste celý život čekali? S tím pocitem, že jste byli tak blbí a nevyužili toho? Ano, dá se s tím žít, jenže těžko. A ať byste se snažili, jak byste chtěli, jednou za čas by vám to na mysl vyplavalo, protože v hloubi duše ta lítost nad tím zůstane. Ale stále je tu ještě víra a naděje. Můžete věřit a doufat a ono se to třeba vrátí. Třeba...

"Propásnout životní příležitost je jako propásnout poslední díl oblíbeného seriálu. Jenže oblíbený seriál můžete najít a shlédnout,ale kde chcete sehnat propásnutou životní příležitost?"

Nejhorší je, že člověk už nemůže zpět. Jakmile se jednou nějak rozhodl, už to nemůže změnit.(Myslím ta zásadní rozhodnutí. Rozhodnutí typu:"Mám si dnes udělat na svačinu rohlík nebo chleba?"jsem na mysli opravdu neměla:D). Už není cesty zpět...Kniha našeho života se píše sama a snadno, jenže je napsána nesmazatelným inkoustem. Tužkou, na kterou neexistuje guma ani zmizík. Tahle tužka je jako temperka-můžete ji překrýt jinou temperkou, jenže stopy po té předešlé tam zůstanou. A v životě je to právě tak-ať zažijete cokoliv, na co budete chtít zapomenout, můžete začít "nový život", žít jinak...prostě dělat, že se to nestalo. Ale jak už jsem tu předtím psala-v hloubi duše o tom budete vědět. Tam to bude. A čas od času vás to bohužel dožene. To "novým životem"nesmažete-jen překryjete. Právě jako 2 temperky...