světlo hvězd a křestní jména.

ve slabé chvilce, která, ale není tvá dostaneš nálepku baltazar a o ulici dál potkáš melichara a spolu pak najdete i svého kašpara a u piva se zasmějete. a budete se dál smát, než pochopíte tu danost, ten motiv, ten hrubý scénář, který ti rodiče napsali vybráním tvého jména.
a dočteš se, jaké že to máš vlastnosti jménem dané a opět se směješ jako blázen než ti dojde, že tvé jméno je jen barevným kamínkem v obří mozaice.
postupně ti začne docházet, že místo ve kterém se jako ten kamínek nacházíš není jenom dílem náhody i když ryze technicky vzato ano.
tvůj rodič co se uchvacoval dobrodružstvím a maminka sportovec nosila před očima jména svých nedostižních idolů se pak setkají u tvého piva po dvaceti letech kdy v tom lepším případě už krapítek pochopíš tu nevyhnutelnou danost, před kterou si tak naříkáš.
je to jako pohled na nejbližší hvězdu která nám posílá své depeše a my si je vzápětí přečteme. jakmile dorazí, tedy po několika letech.
a se stejnou pečlivostí ti dojde, jak jenom před sedmi lety ti měl dojít ten dnešek. a pak zas po dalších sedmi letech pochopíš o čem si to doopravdy tušil a že si jen kousek byl, abys i pochopil.
a v metru slyším „rosemary” volat maminku a že zní krásně, tak si chvíli dumám co že to a proč to jméno nosím, a že jsem smířen když jen mi po půl století dojde malinko jak že ta chvíle měla být a pak i s mým jménem, jako součástí.