Záblesk

Jednou za čas se člověku „rozsvítí“ a náhle mu dojde plno věcí, které považuje za běžné. Dnes jsem našla na posteli dopis. Myslela jsem, že mi babička píše, co nového u ní a bude se zajímat o to, co nového u nás.
Jak jsme vzala obálku do tuky (ten den asi stou), náhla mě napadlo, že to vlastně nebude jen tak „obyčejný“ dopis. Ne, že by snad nějaký, mě adresovaný dopis od někoho blízkého nebyl zajímavý. Náhle mě napadlo, že psaní, které mám před nosem souvisí s děním dnešního večera. Potkala jsem kamarádku, která se ke mně vrhla, prý aby byla první. Vůbec jsem nechápala, co tím chce říct. Až po chvilce mi podle jejího výrazu došlo, že se chystá k tomu, co ještě dopoledne stihla jiná kamarádka díky internetu.

Nevím, jestli se zlepšily mé věštecké schopnosti, úsudek či to byl jen vydařený typ. Každopádně obě dívenky mi popřály k narozeninám, které mě čekají, no řekněme za 12 hodin. Všechny zážitky spojené s oběma předčasnými gratulacemi se mi náhle spojily a já si byla téměř jistá obsahem obálky. Nepřekvapilo mě tedy příliš, když jsem v otevřené obálce rozpoznala blahopřání. Co jsem ale nečekala, byla jediná prostinká věta v mém téměř mateřškém jazyce, v jazyce mého dětství.

Za klasickým natištěným textem se neslo poselství, jak z dávného šuplíku dětských snů: Dir, meine liebe Anitka, deine Oma. Neříkám, že je Němčina jazyk, kterému bezpečně rozumím v každé situaci, ale v téhle krátké větě bylo prostě všechno – nic víc nebylo nutné psát. Tím chci říct, že sebelepší a sebedelší dopis k „oslavě“ narození by nezapůsobil silněji. Náhle se mi vybavila minulost: můj strom, první kolo, přeražený nos, spálená noha, výlet na Šerák, Vražedný potok, zralé jeřabiny červenající se proti mechem obrostlým skalám a modré obloze, koncert v kostele vprostřed lesů, vůně a modravá barva symbolizující hořící dříví, v uhlících pečené brambory, čokoládové kraslice ve svěží jarní trávě...

A pak se mi vybavila právě ta velice vzácná – obyčejná věc (no je jich vlastně víc, ale jedna jako příklad stačí) – futra v babiččině kuchyni. Nejsou to vlastně jen futra, mají funkci kalendáře a stromu života v jednom. Tužkou jsem na nich zaznamenány výšky mých sourozenců, stejně jako mé vlastní. Byl to jeden z geniálních a zároveň prostých nápadů mého dědečka, vidícího dál než my. Takto nenásilně zaznamenal, jak kdo z nás rostl.

Náhle jsem byla tak naměkko, že bych se nezmohla ani na slovo a opět, jako již mockrát předtím jsem musel v duchu poděkovat o to, jakého se mi dostalo štěstí.

Skoro v tutéž vteřinu mi také došlo, jak hrozně dávno se všechny tyhle mé vzpomínky odehrály. Při nejlepší vůli sahaly ty nejstarší 14, 15 let zpět. Pak si člověk uvědomí, jak je vlastně letitý, i když je mladý. Hodně menších dětí mě už nějaký čas zdraví oním: „Dobrý den!“, ve kterém je radost a důležitost a náhle mi dochází, že třebaže jim odpovídám stejně, tón už je jiný. Ne snad horší, ale jiný. Prostě vidím, že už nejsem tou drzou bezstarostnou holkou, co bydlela v koruně statré vrby, stavěla barikády, vozila se v kontejneru, házela po klucích bláto a užívala každé minuty.

Zoufale se snažím být stejná, ale přes veškerou snahu je to už příliš vzdálené na to, abych to dokázala probudit naplno. Znova se učím dělat věci, které mi kdysi dospělí zakázali: skáču do kaluží, chodím v děšti bez deštníku, stanuji volně v přírodě, procházím se (klidně sama) pod hvězdnou oblohou, hladím cizí kočky a povídám si s nimi, opět se učím kreslit...

Vím, že vývoj nezastavím, ale když nic jiného, mám důvod, proč psát. Nechci ztratit i to málo, co si z dětství vybavím a nechci nechat utonout ani tato slova v tratolišti bažin Zapomnění. Mám jisté tušení, že napíšu-li babičce děkovný dopis, ukáže ho celé rodině, ale proč ne. Nemám se za co stydět a názorem kdejakého chytrolína se nenechám ovlivnit. Aneb jak pravila nejbližší malá holka, kterou u sebe mám: „Užij dne a užij noci, neboť život krátkým jest!“

Díky všem mým blízkým lidem, kteří mě nechávají snít!