Bolest…
Bolest…
Anotace: Píši o psychické bolesti, ne o té fyzické. Napsala jsem, nad čím přemýšlím už dlouho a asi to za moc nestojí, ale raději budu psát díla, co nikdo nemá rád, než svou duši bez boje dát.
O bolesti se dá psát z mnoha různých úhlů a já si vybrala její následky…
Pro každého z nás, znamená bolest něco jiného. Někdo si pod pojmem „bolest“ představí, že ho opustila jeho druhá milovaná polovička. Někdo zase, jak se zhroutil jeho životní sen a někdo třeba, když se přátelství, co bylo dřív na život a na smrt, počíná rozpadat.
Po určité bolesti na nás zůstanou jisté stopy. Jizvy.
Ne, nejsou vidět. Jsou to pomyslné jizvy, co se snaží co nejlépe zacelit.
Některé jizvy se zacelí skoro v okamžiku, kdy vznikly. Některým to trvá déle, třeba den, nebo dva. Nějaké jizvy se hojí třeba několik týdnu. Některé dokonce půl roku, či rok. A několik jizev třeba i deset let. A to nejhorší… Určité jizvy se nezahojí nikdy a stále nás bolí.
Bolí, ale my se snažíme bojovat. Věříme, že se jizva někdy zacelí, ale nejde to.
Mnohokrát si tu jizvu připomeneme sami ve vzpomínkách, ale občas nám ji připomenou lidé z našeho okolí. Vždycky s jistotou tnou do živého. Ale dělají to schválně? Jak by mohli. Nevědí, že naše jizva je ještě živá a třeba si myslí, že už se úplně zacelila, či nevědí vůbec, co se nám tehdy stalo a nevědomky nám ubližují.
A tak co nám zbývá, než se usmát. Než chodit každý den s úsměvem na tváři a doufat, že jednou se jizva přece jenom zacelí a my tu bolest přestaneme cítit.
Pro každého z nás, znamená bolest něco jiného. Někdo si pod pojmem „bolest“ představí, že ho opustila jeho druhá milovaná polovička. Někdo zase, jak se zhroutil jeho životní sen a někdo třeba, když se přátelství, co bylo dřív na život a na smrt, počíná rozpadat.
Po určité bolesti na nás zůstanou jisté stopy. Jizvy.
Ne, nejsou vidět. Jsou to pomyslné jizvy, co se snaží co nejlépe zacelit.
Některé jizvy se zacelí skoro v okamžiku, kdy vznikly. Některým to trvá déle, třeba den, nebo dva. Nějaké jizvy se hojí třeba několik týdnu. Některé dokonce půl roku, či rok. A několik jizev třeba i deset let. A to nejhorší… Určité jizvy se nezahojí nikdy a stále nás bolí.
Bolí, ale my se snažíme bojovat. Věříme, že se jizva někdy zacelí, ale nejde to.
Mnohokrát si tu jizvu připomeneme sami ve vzpomínkách, ale občas nám ji připomenou lidé z našeho okolí. Vždycky s jistotou tnou do živého. Ale dělají to schválně? Jak by mohli. Nevědí, že naše jizva je ještě živá a třeba si myslí, že už se úplně zacelila, či nevědí vůbec, co se nám tehdy stalo a nevědomky nám ubližují.
A tak co nám zbývá, než se usmát. Než chodit každý den s úsměvem na tváři a doufat, že jednou se jizva přece jenom zacelí a my tu bolest přestaneme cítit.
Autor Pythonissa__, 23.08.2010
Přečteno 423x
Tipy 11
Poslední tipující: Findë, Gabrielle, PoeziGirl, efeeez, Jeněcovevzduchukrásného, Labanda
Komentáře (3)
Komentujících (3)
Doporučit
TiskKomentáře
Já říkám, že na určité hlavně špatné vzpomínky, by měl být zbrojní pas, protože toho dokážou spousty nového krásného vybudova. Je třeba se tomu nepoddávat když to přijde. Nesnažit se jizvy zahojit, ale snažit se, abychom o nich nevěděly. Tím pádem jakoby postupně zapomínat, i když to jde někdy stěží a jak se říká, na špatné věci se zapomíná hůř a špatným věcem se věří líp. Nevím proč to tak je, ale je to zvláštní a pravdivé.
Jizvy a bolest....Popsala jsi to hezky, píšeš dobře. Je vidět, že máš co říct.
23.09.2010 16:13:00 | PoeziGirl