Křik

Křičím na celý svět, ale přesto nevycházejí žádná slova z mých úst. Jen je jako ryba otevírám a zavírám, nevyjde však ani hláska.
Ale proč?
Proč nejde do světa vykřičet co nás tak moc tíží? Proč to nejde?
Proč nás ta nevyřčená slova tíží ještě víc?
Bolí to, bolí to hrozně moc.
Nosíte své bolesti v sobě a nejde se jich zbavit. Nejde se z nich vykřičet. Prostě to nejde.
Nejde se toho zbavit a je to den ode dne horší. Pomalu nám to požírá vnitřnosti a zabíjí nás to.

Jen jedno tiché přání držící nás při životě… Přání, ve kterém bychom mohli někde daleko žít svůj ničím nerušený život. Někde, kde by nás nikdo neznal, kde bychom nepotřebovali křik.
Ale jak moc daleko to místo je?
Jak ho poznám?
A jak daleko tam trvá cesta?
Smím tam svobodně mluvit? A dýchat?

Křičím, křičím, stále křičím…
Ale nikdo nic neslyší. Ani já ne. Je to, jako bych byla ticho. Ale vždyť já křičím. Křičím, vím to, vím. Proč to nikdo neslyší?
Všichni jako bych byla nejšťastnější dívkou na světě. Snad proto nemohou slyšet můj křik. Volám o pomoc a ta stále nepřichází.

Jak dlouho to ještě vydržím?
Už moc dlouho ne.
Uvědomí si to třeba někdo? Pomůže mi? Uslyší někdo můj křik? Prosím?
Prosím, prosím, prosím…

Nevyřčená slova nás tíží víc než ta vyřčená…
Opakujeme stále stejné chyby…
Pak hrajeme tu starou hru „co kdyby“…