Obří penis a stále opakující se pochody aneb co dělám..
Obří penis a stále opakující se pochody aneb co dělám..
Dostal jsem jedničku z chemie na opakovací test a v geografii mě kdosi vyhodil za dveře neboť jsem byl drzej a popsal jsem ji celkem pěkným slohem jak se mi zvedá žaludek pokaždé co zvedá svůj tučnej prst se slovy: ,,a teď pozor!" (ačkoliv tučná není)
Za dveřmi jsem potkal pana ředitele. Hodil po mne jeden opovrhující pohled plný pochopení a pokračoval v chůzi. Načež se po pár krocích otočil na patě. Spíš udělal jakousi hodně zvláštní piruetu vytvářející dojem, že tasí meč, vykryje mou první ránu septimou a poté mě probodne. Nicméně to se nestalo. Ale zato se tímto pohybem dostal do celkem nebezpečné blízkosti mé schránky z masa a kostí a zůstal stát s rukama v bok prsty si klepal do pánve. Takhle jsme na sebe zírali z očí do očí dobrejch deset minut, načež pan Hlava se konečně rozpovídal. Ptal se: ,,Máte zempl co?" Kývl jsem hlavou jakýmsi neurčitým směrem. On to pochopil. Provinile si srovnal krabičku cigaret v saku, tak jsem po něm opakoval aby se necítil trapně. Pak se zeptal, proč jsem za dveřmi, jestli jsem zvedl ruku v nepatřičný moment.(to ona totiž nesnese, když ji někdo naruší její výklad zvednutím ruky. Rozbzučí se na celou třídu, jak jen si to mohu dovolit)Řekl jsem cosi ve smyslu: ,,Víte pane profesore. Moje ruka následovala až za její, podnícená jejím počinem." No asi čekal, že mu řeknu víc. Tak jsem mu popsal její tučnej prst s růžově nalakovaným nehtem, který měl ráz růžově nalakovaného nehtu, což celkem sedělo a odešel jsem na záchod vykonat povinnost svému vnitrotělnímu státu. Žaludek mne pochválil, já se zcela uklidněn vrátil do hodiny a napsal esej o šangri-la. Doprdele! Ta kráva mi mejch dvacet A4 zmačkala a hodila do koše. Prej si to můžu napsat znovu, že to, co jsem tam napsal není vůbec pravda. A tak jsem vytrhl kus papíru a napsal jsem tohle: 5 {5 [ 5 ( 5x – 4) – 4 ] – 4 } = 5
a pod to jsem napsal x=y
Co si o tom myslíte? Myslíte, že mám pravdu? Já si myslím, že ano. Profesorka mi to škrtla a napsala tam: x=5. Má pravdu ona? Ano má. Ale já taky. Řekl jsem ji, že x je obecně známá jako neznámá, čili může platit předpoklad, že x=y. X je nějáké číslo a já ho vyjádřil pomocí y. Šangri-la je x a já ho vyjádřil pomocí y. Ona mě vyhodila znovu. Teda chtěla vyhodit. Ale já jsem odešel sám, protože zrovna zvonilo. Takže mě nevyhodila. Začal zvonit zvonek. Tak něják mi to propichovalo uši ale říkal jsem si, že je to lepší než ta vrtačka jejího výkladu...Kurvaže...Dozvonilo a začal takovej ten bežnej šrumec na chodbě. Volná hodina. Odešel jsem na záchod a chvíli tam pobyl. Podíval jsem se do zrdcadla. Můj pomačkanej ksicht vypadal jako nepovedenej obličej ještě nepovedenější prdele, kterou někdo zrovna velice vášnivě nakopl. Zíral jsem na ten výjev se zvláštní grimasou projevující se na mém levém uchu. Po kratičké chviličce tohoto nekonečného zírání jsem se odtrhl od zrcadla a věnoval obsah žaludku záchodové míse. Po tváři mi kanula slza. Stesk, bolest, zlost, láska. Když se nad tím tak zamyslím, tak to, co dokáže člověka opravdu zničit je láska. Ne nemá smysl v tomhle pokračovat a tuto část dál rozvádět. Zkrátka stálo mě to znovu pár kapek krve. A co mě naštvalo opravdu nejvíc, měl jsem krev i na levém uchu. A to narušilo mou neutrální grimasu kurva! No a pak se stalo něco, co říkat nebudu. Ale že bych z toho měl dobrý pocit? Ani ne, i když bych měl mít. Spíš naopak. Jediný co jsem z toho měl byl tak gram celkem kvalitního hašiše spáleného v posraně rozbité skleněnce.
No tak to děkuji pěkně, ale tohle jsem si fakt nezasloužil! Jako to, že ten maník stáhne dvě dobře nahuštěný skla, který vypadali jako když chceš narvat obřího kokota do malýho kondomu. (No jasně k tomu kokotovi se musím vrátit) Zkontrolujte puls. No jo je nepravidelný ale mezi náma, kdo ho pravidelný má? Já teda ne.(Halucinace? Asi ano já už to nerozeznám) Mám takový pocit, že tu nejste. To je jak na icq. Tam to naznačuje taková ta červená květinka.Ach jo ale to je úplně jedno. Mám spoustu dalších pocitů! Ehm..No! Ale neee!
Třeba jeden takový hodně divný pocit. Je v mým prochlastaným mozku. Je o tom, že sem prostě asi nepatřím. Já to nesnáším jak na mě civíte! Jsem paranoidní necivte na mě! A nebo fajn jo, proč ne? Ale aspoň mi tleskejte, ať se cítím!Bože!
Vytváří to dojem asi jako obřího Kokota za dvanáct mega uprostřed Náměstí svobody, na kterýho se chodí lidi divát netuším proč. Asi zkoumají kolik je hodin. Další skupina je převážně tvořená ženským pohlavím-Nymfičky. No... Není jich moc ale včera jsem jednu takovou slečnu viděl. Seděla na lavičce vedle mě, ruce měla na stehnech(docela pěkných stehnech)a zírala na kokota. No a v její hlavičce se honila představa...Teda spíš ona honila představu jak honí kokota, načež se tak jaksi nadzvedla a kousla se do rtu. Zeptal jsem se, zda ji vzrušuje otázka: ,,kolik je hodin?" ona udělala cosi jako: CHachacahcah, vy ale máte smysl pro humor! A já ji odpověděl: ,,Ne, vy ho akorát nemáte!" Po těchto slovech jsem se ji ani nemusel dívat pod sukni abych zjistil, jak rychle uschla. Zvedla se a odkráčela pryč...
No a pak je tu třetí skupina, do které patřím já. Tam též není moc lidí. Takovej člověk si sedne na lavičku, popřemýšlí nad tím, že ho celkem bolí záda ale ono toho bolí celkem hodně a daleko víc a dál to raději neřeší. Pak zvedne zrak, no a uvidí Kokota! Zakašle se, dusí se a nejde přestat. No co? Normálka. Smích? Ne to ne. Jenom z té hnusné reality. Kokot uprostřed náměstí je jako já na tomhle světě. Takovej člověk, co tady takhle to jakože prožívá teda, tak ten to vyřeší cigaretou. Zpod saka vyloví krabičku, rozžehá sirku a pálí tabák. Dehet, nikotin,... Podívá se na obal a dívá se na nápis: kouření zabíjí. Co si o tom pomyslet? To mě má jako odradit nebo co? Pokaždé, když jde takovej člověk po ulici a vidí na trafice takovej nápis, tak má hned takovou chuť umřít až je to takhle......................... neuvěřitelný! Teda pardon, ne chuť umřít. Naopak. Chuť na cigaretu. Pochopil to někdo z vás vůbec jak jsem to myslel? Ten nápis ho spíš hecuje vzhledem ke Kokotovi a jeho dosavadní situaci. Takový člověk se pak na Kokota s pochopením podívá ještě jednou, zadupne nedopalek a co nejrychleji nejúspornějším a nejpomalejším pohybem aby náhodou bolest zad nepřehlušila bolest hlavy a ostatních věcí mizí v baru La Solitaire. A ano...
opravdu sám!
Za dveřmi jsem potkal pana ředitele. Hodil po mne jeden opovrhující pohled plný pochopení a pokračoval v chůzi. Načež se po pár krocích otočil na patě. Spíš udělal jakousi hodně zvláštní piruetu vytvářející dojem, že tasí meč, vykryje mou první ránu septimou a poté mě probodne. Nicméně to se nestalo. Ale zato se tímto pohybem dostal do celkem nebezpečné blízkosti mé schránky z masa a kostí a zůstal stát s rukama v bok prsty si klepal do pánve. Takhle jsme na sebe zírali z očí do očí dobrejch deset minut, načež pan Hlava se konečně rozpovídal. Ptal se: ,,Máte zempl co?" Kývl jsem hlavou jakýmsi neurčitým směrem. On to pochopil. Provinile si srovnal krabičku cigaret v saku, tak jsem po něm opakoval aby se necítil trapně. Pak se zeptal, proč jsem za dveřmi, jestli jsem zvedl ruku v nepatřičný moment.(to ona totiž nesnese, když ji někdo naruší její výklad zvednutím ruky. Rozbzučí se na celou třídu, jak jen si to mohu dovolit)Řekl jsem cosi ve smyslu: ,,Víte pane profesore. Moje ruka následovala až za její, podnícená jejím počinem." No asi čekal, že mu řeknu víc. Tak jsem mu popsal její tučnej prst s růžově nalakovaným nehtem, který měl ráz růžově nalakovaného nehtu, což celkem sedělo a odešel jsem na záchod vykonat povinnost svému vnitrotělnímu státu. Žaludek mne pochválil, já se zcela uklidněn vrátil do hodiny a napsal esej o šangri-la. Doprdele! Ta kráva mi mejch dvacet A4 zmačkala a hodila do koše. Prej si to můžu napsat znovu, že to, co jsem tam napsal není vůbec pravda. A tak jsem vytrhl kus papíru a napsal jsem tohle: 5 {5 [ 5 ( 5x – 4) – 4 ] – 4 } = 5
a pod to jsem napsal x=y
Co si o tom myslíte? Myslíte, že mám pravdu? Já si myslím, že ano. Profesorka mi to škrtla a napsala tam: x=5. Má pravdu ona? Ano má. Ale já taky. Řekl jsem ji, že x je obecně známá jako neznámá, čili může platit předpoklad, že x=y. X je nějáké číslo a já ho vyjádřil pomocí y. Šangri-la je x a já ho vyjádřil pomocí y. Ona mě vyhodila znovu. Teda chtěla vyhodit. Ale já jsem odešel sám, protože zrovna zvonilo. Takže mě nevyhodila. Začal zvonit zvonek. Tak něják mi to propichovalo uši ale říkal jsem si, že je to lepší než ta vrtačka jejího výkladu...Kurvaže...Dozvonilo a začal takovej ten bežnej šrumec na chodbě. Volná hodina. Odešel jsem na záchod a chvíli tam pobyl. Podíval jsem se do zrdcadla. Můj pomačkanej ksicht vypadal jako nepovedenej obličej ještě nepovedenější prdele, kterou někdo zrovna velice vášnivě nakopl. Zíral jsem na ten výjev se zvláštní grimasou projevující se na mém levém uchu. Po kratičké chviličce tohoto nekonečného zírání jsem se odtrhl od zrcadla a věnoval obsah žaludku záchodové míse. Po tváři mi kanula slza. Stesk, bolest, zlost, láska. Když se nad tím tak zamyslím, tak to, co dokáže člověka opravdu zničit je láska. Ne nemá smysl v tomhle pokračovat a tuto část dál rozvádět. Zkrátka stálo mě to znovu pár kapek krve. A co mě naštvalo opravdu nejvíc, měl jsem krev i na levém uchu. A to narušilo mou neutrální grimasu kurva! No a pak se stalo něco, co říkat nebudu. Ale že bych z toho měl dobrý pocit? Ani ne, i když bych měl mít. Spíš naopak. Jediný co jsem z toho měl byl tak gram celkem kvalitního hašiše spáleného v posraně rozbité skleněnce.
No tak to děkuji pěkně, ale tohle jsem si fakt nezasloužil! Jako to, že ten maník stáhne dvě dobře nahuštěný skla, který vypadali jako když chceš narvat obřího kokota do malýho kondomu. (No jasně k tomu kokotovi se musím vrátit) Zkontrolujte puls. No jo je nepravidelný ale mezi náma, kdo ho pravidelný má? Já teda ne.(Halucinace? Asi ano já už to nerozeznám) Mám takový pocit, že tu nejste. To je jak na icq. Tam to naznačuje taková ta červená květinka.Ach jo ale to je úplně jedno. Mám spoustu dalších pocitů! Ehm..No! Ale neee!
Třeba jeden takový hodně divný pocit. Je v mým prochlastaným mozku. Je o tom, že sem prostě asi nepatřím. Já to nesnáším jak na mě civíte! Jsem paranoidní necivte na mě! A nebo fajn jo, proč ne? Ale aspoň mi tleskejte, ať se cítím!Bože!
Vytváří to dojem asi jako obřího Kokota za dvanáct mega uprostřed Náměstí svobody, na kterýho se chodí lidi divát netuším proč. Asi zkoumají kolik je hodin. Další skupina je převážně tvořená ženským pohlavím-Nymfičky. No... Není jich moc ale včera jsem jednu takovou slečnu viděl. Seděla na lavičce vedle mě, ruce měla na stehnech(docela pěkných stehnech)a zírala na kokota. No a v její hlavičce se honila představa...Teda spíš ona honila představu jak honí kokota, načež se tak jaksi nadzvedla a kousla se do rtu. Zeptal jsem se, zda ji vzrušuje otázka: ,,kolik je hodin?" ona udělala cosi jako: CHachacahcah, vy ale máte smysl pro humor! A já ji odpověděl: ,,Ne, vy ho akorát nemáte!" Po těchto slovech jsem se ji ani nemusel dívat pod sukni abych zjistil, jak rychle uschla. Zvedla se a odkráčela pryč...
No a pak je tu třetí skupina, do které patřím já. Tam též není moc lidí. Takovej člověk si sedne na lavičku, popřemýšlí nad tím, že ho celkem bolí záda ale ono toho bolí celkem hodně a daleko víc a dál to raději neřeší. Pak zvedne zrak, no a uvidí Kokota! Zakašle se, dusí se a nejde přestat. No co? Normálka. Smích? Ne to ne. Jenom z té hnusné reality. Kokot uprostřed náměstí je jako já na tomhle světě. Takovej člověk, co tady takhle to jakože prožívá teda, tak ten to vyřeší cigaretou. Zpod saka vyloví krabičku, rozžehá sirku a pálí tabák. Dehet, nikotin,... Podívá se na obal a dívá se na nápis: kouření zabíjí. Co si o tom pomyslet? To mě má jako odradit nebo co? Pokaždé, když jde takovej člověk po ulici a vidí na trafice takovej nápis, tak má hned takovou chuť umřít až je to takhle......................... neuvěřitelný! Teda pardon, ne chuť umřít. Naopak. Chuť na cigaretu. Pochopil to někdo z vás vůbec jak jsem to myslel? Ten nápis ho spíš hecuje vzhledem ke Kokotovi a jeho dosavadní situaci. Takový člověk se pak na Kokota s pochopením podívá ještě jednou, zadupne nedopalek a co nejrychleji nejúspornějším a nejpomalejším pohybem aby náhodou bolest zad nepřehlušila bolest hlavy a ostatních věcí mizí v baru La Solitaire. A ano...
opravdu sám!
Komentáře (2)
Komentujících (2)
Doporučit
Tisk