Oslaďte si život

Člověk se může sám sebe zeptat…čeho se vlastně dopouštím? Čeho se dopouštím,že je na mě pácháno takové .. nic?! Je to jako divadlo..celý můj život. Hraješ,stojíš na tom velkém jevišti a pořád jen hraješ. Všichni na tebe koukají,co vlastně předvedeš,hledají každou tvou chybu.A to jen proto aby se mohli zasmát. Aby si řekli : ,,Já jsem na tom přeci lépe.“ Jenže ty je musíš vnímat. To jestli se vysmívají,nebo se smějí ,tak jak by se smát měli. Třeba upřímně,když se jim něco líbí. Hraješ,předvádíš se,nevnímáš čas,vnímáš jen ty co na tebe koukají.. A pak..najednou..spadne opona.

Každé ráno se probouzíme s myšlenkou na začínající den a končící noc. Co nám přinese dnešek, co nám dal včerejšek ? Jaká překvapení nám přichystá svítání ? Můžeme se ptát. Otázky v nás zní. Ovšem, pokud se probouzíte sami, není se na co zeptat. Není na co odpovědět. Ať je těch otázek třeba milion. Otazníků ve vzduchu zůstává mnoho. A já musím vstát a jít. Žít. Musím. Prostě musím.
Ani tohle ráno není jiné. Paprsky slunce se mi opírají o tvář. ,, Hlaďte mě“ , myslím si. V hrdle zas to obvyklé sucho. Zůstalo tam po snu o lepším životě.
V koupelně se zastavuji před zrcadlem. Známá písnička: ,,Zrcadlo, kdo je na světě nejkrásnější ?“ , ptám se. ,,Ty určitě ne“ , odpoví mi něžně zrcadlo. Rudnu, nevidím, ruka se mi sama od sebe zvedá a já už jen cítím horkou krev a ostrou bolest na kloubech mé ruky. Tenhle měsíc je to už třetí zrcadlo. Snad si myslím,že střepy přinášejí štěstí. Střípky štěstí padají. Jako má krev na podlahu. Zády se opírám o topení, hlavu schovávám na kolena, utírám si slzy. Krev mám po celém obličeji. Ve střepu zahlédnu svůj odraz. ,, Směšné“.

Trpím depresemi. Přiznávám se. Lituji se. Jsem náladová a naivní. Okolí mě zavrhuje pro můj smutek. A já se zase lituji. Sedím v koutě a lituji se.

Proč ?

Otazník zůstává viset ve vzduchu. Sedím ve své malé kuchyňce. Vypadá to tu jako po výbuchu bomby. Nejsem ta bomba já? A i kdyby. Je mi to jedno. Sednu si do svého koutu a budu se zase jen litovat. Přes slzy nevidím na ranní kávu. Chutná hořce. A nikdy žádný cukr. Cukr co by mi přilepšil život. Ne život. Ale kávu.
Tolik bych si přála vidět svět barevně. Vidím jen mlhavě. Přes slzy.
A to se opakuje pořád. V mém snu, v mé hlavě. Odsuďte mě. Protože já soudím vás. Podle sebe. Podle tebe.
Neříkám ,že se neumím smát. Jen se mi asi víc líbí sedět v koutě.
Vraťte mi mou naivitu.
,,Ale ty jsi naivní.“
Zase ten Hlas.
,,Princ na bílém koni, kouzelný dědeček a šaty zlatem vyšívané.“
Jsem naivní.
Chci už slyšet, vidět, cítit.
,, Umíš to, jen neumíš myslet na ostatní.“
Sklapni Hlase. Sklapni.
Vím , že má pravdu. Proto se bráním. Kopu.
,,Přestaň se litovat, vyjdi ven. Nech se zblízka hladit paprsky slunce. Nemysli. Osvoboď se !“
Neumím to.
„Umíš, jen musíš chtít.“
Chci.
,,Nechceš.“
Chci, víš to. CHCI!
,, Nechceš.. pak by jsi neseděla tady. Nad hrnkem neslazené kávy. Neslazeného života. Proč si ten cukr nejdeš koupit? Proč si nejdeš koupit sladčí život?“
Copak to jde ?
,,Když budeš chtít .. jde všechno.“
Jdu. Jdu si koupit cukr.
,,Jdi, kdo ví, co přinese dnešek?“
Kdo ví, co přinese zítřek ?