Hold nebesům

Rohlížím se. Slunce zapadá, jen pár smrků na protějším kopci je ještě osvětleno do půli svých kmenů a zlaté jsou i Vsetínské vrchy na obzoru, které se zdají být tak blízko. Stojím na menším kopečku u našeho domu, který je rozšířen, aby z něj nepadalo uhlí, které nám vždy na sklonku jara a léta dovezou. Z mé kávy, jež je kombinovaná ještě sladkým kakaem a pravým kakaem, se vznáší oblášky páry. Je ještě teplá. S rukou v kapsách, po mém boku pes věrně ležící mi u nohou, hledím do našeho kraje, do Kněhyňského údolí a usmívám se. Je tu tak nádherně. Neměnila bych. Všude kopce, louky, lesy. Z protější chalupy, z jejího komína, se vznáší kouř. Z našeho ne. Naši ještě nejsou doma. Je podvečer. Zvedám svůj šálek k nebesům. Obloha je jasně modrá. "Čest takovému dni. Ne dějově, ale co se počasí týče. A občas i dějově." zamručím a upiji z šálku pro stvrzení. Obejdu naši chalupu, jež je široko daleko největší, a natrhám si meduňky a máty. Z daleké cesty slyším, že přijíždí autobus o páté. A nebo možná ne. Nevím. Máta protáhne můj ucpaný nos a meduňka voní tak sladce! Je dokonalá. Obě jsou dokonalé. Sladká meduňka vonící po medu a máta, ostrá jako vždy. Znovu přecházím k našemu kopečku a rozhlížím se. Krása. Hltám poslední doušky kávy. Na dně ještě něco zbylo. Přemýšlím, jestli bdu slušná, a krapet nechám. Ale ne. Znovu obracím kávu ke svým ústům, a stejně se tam ještě houpe kousek tekutiny. Nu, i na slušnost přece jen zbylo! Pouštím mátu a meduňku z mých rukou do trávy a odcházím do domu. Na schodech se peleší náš pes a spolu s ním i naše dvě kočky. mají hlad. Zpozorní, když přicházím. Dobře, kočičky, dostanete jídlo, jen co si něco zařídím.

Promiňte.
Ale myslím, že půjdu zase ven.