Realita lásky a života je bezcitná

Náhody, ty stávají se pořád, ale na lásku, na tu už nevěřím. Kdo vymyslel tenhle cit a proč tak bolí?
Přišla jsem do tohodle světa asi z pohádky a pořád nechápu jeho smysl. Chtěla bych umět žít s člověkem jen tak, bez zamilování, jak to většinou dělají všichni chlapi, ale copak to jde? Proč jsem ta, která když s někým už je, se do něj zamiluje.
Je to nespravedlivý, ale je to život, jak by to okomentovala většina z vás. Prej užívej si života a neřeš.. ale o co se kruci asi celou dobu snažím. Chci si užívat života a neřešit, ale s človíčkem, kterej mě bude milovat a budu pro něj jediná na světě a ne jedna z dalších stovek milionů... Jenže toho se asi nedočkám. Ta hrstka kluků co to takhle bere je už nejspíš zadaná, protože zatím sem nikoho takovýho nepotkala... Jasně, že sem si to myslela, jo to je ten pravej, on to se mnou myslí vážně, choval se ke mně tak sladce a bylo to krásný, ale do tý doby, než jsem po 2 měsících zjistila, že se do mě ani nezamiloval..
Když se tohle stane u prvních lásek, člověk si řekne, fajn, potřebuju přece nějaký zkušenosti do života, nemůžu být hned s prvním klukem nadosmrti, ale jak člověk dospívá, je starší, tak už to tak fajn a v pohodě není.
Někoho baví život diskofila, do pětatřiceti po barech a diskotékách, oblejzat tam slečny, který si to nechají líbit, ale pak zjistěj, že jejich kamrádi maj najednou rodiny a oni si s nima už nemají co říct. Na diskotékách je mladý slečinky začnou brát jako zoufalce a pak zjistěj, že ten jejich život není vlastně zas až tak báječnej jak si ho představovali.
Svůj život si můžu vysnít, ale ať chci nebo ne, do cesty se mi vždycky postaví osud a změní ho podle svých představ. Člověk jde pořád za svými sny a cíli, ale někdy je to boj tak krutej, že ho občas prohraje. Když překonáme jednu překážku, postaví se nám do cesty další. To aby se prý člověk učil, nejen ze svých chyb. Ale všichni nejsme stejní a někdo tohle prostě nezvládne a začne se utápět v tomhle špinavym světě. A když člověk nemá ani tu lásku, nemá človíčka, na kterého by se mohl spolehnout, o kterého by se mohl opřít a schoulit se mu do náručí, když je mu nejhůř, jeho život ztrácí smysl.
Lidé toho dneska chtějí hodně. Peníze, kariéru, slávu, moc.. Ale to nejdůležitější jako je zdraví a láska? Na to prostě v dnešnim uspěchanym světě není čas. A člověk to zjistí až tehdy, když si sáhne na dno. Dobře přiznávám, v týhle době patří mezi ty nejdůležitější věci i peníze, protože, ty hýbou světem, a když je člověk nemá, je to neštěstí, ale zkuste si uvědomit kolik jich vlastně potřebujete na vaše uspokojení. Musíte vydělávat statisíce měsíčně? Vyměnili byste snad lásku a zdraví za to, aby jste měli víc peněz? Jestli ano, byl by to pak vůbec nějakej život, o kterém by jste mohli říct, až budete staří (pokud by jste se toho vůbec bez toho zdraví dožili), že to byl život, kterej by jste neměnili?...
Každej očekává od života něco jinýho, ale já bez lásky neumim žít....