Kočka a pes jako sourozenci

Doma máme kocoura a psa. Rozhodla jsem se zkoumat jejich vzájemný vztah jako vztah dvou velmi různě starých sourozenců, neboť mi je velmi připomínají. Obě zvířata mají různé předpoklady, které si zřejmě téměř říkají o to, aby se s nimi tak či onak jednalo a aby ona spolu tak či onak žila.
Kocour jako mladší sourozenec přišel do rodiny až po psovi – starším bratrovi. Kocour je menší a roztomilejší, jako mladší sourozenec, který pro své rodiče zůstane napořád tím roztomilejším. Na rodiče – páníčky působí velmi křehce a zranitelně oproti staršímu většímu sourozenci. Ano, ten byl dříve také tak zranitelný (a možná ještě stále je), ale to si páníčci už asi nepamatují. Zkrátka mají (někdy téměř přehnanou) snahu kocourka chránit před psem, který si chce hrát, ale přitom "si neuvědomuje svou sílu“. Naopak si nevšímají, že kocourek umí „v pravou chvíli“ vytasit drápky a vetřelce zahnat citelným škrábnutím do čenichu.
Náš pes je od přírody velmi přátelský – chce se kamarádit se všemi živými tvory a mrzí ho, když místo odpovědi na jeho přátelské ňafání berou nohy na ramena. Také je velmi zvědavý a má přirozenou potřebu všechno očichávat. Když k němu přijde tvor, který se má či nemá stát novým členem jeho rodiny, pes je odháněn a odstrkován, neboť jeho čistě přátelské úmysly chovatele otravují.
Sourozenci z lidského rodu na sebe mnohdy vzájemně žárlí. Kočky jsou typičtí flegmatici - když například zrovna hladíte psa, kočka na něho nežárlí. Ze zkušeností s kočkami mého kamaráda vím, že kočka se nenechá hladit, když ji to odmalička neučíte (nebo to nevydrží příliš dlouho). Tak jako tak kočka na rozdíl od psa hlazení a přílišnou pozornost nevyžaduje (kromě flegmatika je navíc introvert ) a nic z toho si nevynucuje jen proto, že její chovatel zrovna věnuje pozornost druhému mazlíčkovi. Kočka si vyžádá jeho pozornost, jen pokud právě chce být hlazena. Má nato své osvědčené způsoby – otírá se vám se zdviženým ocáskem o nohy, příjemně vrní a přivírá oči a vy jí prostě nemůžete odolat. Když chce jíst nebo jít ven, stačí jedno roztomilé mňouknutí na dveře ledničky nebo domu a vy mazlíka pohladíte a uděláte, co mu na očích vidíte.
Pes nechápe, že ho „jeho nejlepší přítel“ dokáže tak rychle odstavit na vedlejší kolej. Chce se mazlit, ale on se radši mazlí s kočkou, protože má hebčí srst, je měkčí a vejde se mu pohodlněji na klín. Po vzoru „mladšího brášky“ zkusí roztomile zamňoukat, ale místo toho se mu z hrdla vydere lidským uším protivné zakňučení a on je okřiknut nebo odehnán. Se sklopenou hlavou, ušima a staženým ocasem (typický podřízený postoj psovitých šelem ) se tedy přikrčeně odplíží na místo, kde není vidět, ale na kterém nelze přehlédnout jeho smutný pohled, který na pána upírá.
Člověk má tendenci hladit psa hlavně za odměnu, když pes poslechne. Ten se tak naučí neustále bojovat o přízeň člověka, který toho zneužívá a cvičí ho formou odměn a trestů. Pes se ho pak snaží potěšit, aby nebyl potrestán, a tak někdy žije více ve strachu než v pohodě.
Když mu pak páníčci pořídí „sourozence“, je už většinou vychovaný a kladou se na něho mnohem vyšší nároky než na kotě, které se vycvičit prostě nenechá - a když, tak jistě ne v takové míře jako pes (maximálně se naučí chodit na bedýnku, ale aportující kočku asi hned tak neuvidíte). S tím souvisí také to, že když některý z nich něco vyvede, většinou se chovatelé obrátí na psa jako na staršího, zodpovědnějšího sourozence, kterému mohou poměrně účinně vynadat i za to, co neudělal, neboť pes, když se na něho křičí, se vždycky stáhne do podřízeného postoje a většinou se i schová, pokud má kam. Jako starší sourozenec přijímá postupem času tresty a výčitky pokorněji na rozdíl od kočky, která si z nich podobně jako mladší rozmazlený sourozenec nic moc nedělá. Po trestu ještě „drze“ zaprská, někdy se i brání a pak uteče, vždycky se ale oklepe a vesele provádí lumpárny dál. Jindy se trestu vyhne díky svému křehkému zjevu nebo roztomilému lísání .
Kočka má ještě další výhody. Na rozdíl od psa může chodit ven kdykoliv a na jak dlouho se jí
zachce. Stačí většinou jen mňouknout, když chce ven a pak znovu, když chce dovnitř. Nebo nemusí „rodičům“ říkat vůbec nic a vytratí se svými speciálními průchozími dvířky v lidských dveřích. Po venku také může konat potřebu téměř kdekoliv a doma především kdykoliv na své bedýnce.
Pes, pokud není také naučený chodit na bedýnku, má potřebu řízenou svým pánem. Musí čekat, až se pán uráčí jít s ním ven, potom musí trpět obojek a vodítko, neboť většinou je kolem tolik psů a ještě víc potenciálních problémů plynoucích z jejich setkání, že nesmí běhat ani bez vodítka. Kočky pouštíme, protože ty se většinou sobě vyhýbají, kdežto psi extroverti právě naopak. Ano, páni je mohou pro pohodlnost oba nechat vykastrovat. Je však větší tragédie, když má „neplánovaně“ fena štěňata, než když má kočka koťata. Štěňata totiž nejsou ani tak samostatná a většinou ani tak „skladná“ jako koťata („roztomilost“, ze které také rychleji vyrostou, nepomíjejme).
Jak je to pak s přímým vztahem kočky a psa? Dalo by se říct, že kromě žárlivosti mezi nimi panují hádky a rvačky plynoucí ze vzájemného nepochopení vlastních komunikačních projevů, především v prvních měsících vzájemného soužití. Hlasové projevy můžeme téměř opomenout, neboť většinou nejsou brány druhým zvířetem příliš na vědomí, protože jsou určeny spíše člověku (mňoukání, vrnění, kňučení…) . „Jediným zvukem, který mají psi i kočky společný, je vrčení a mručení. U obou je to hrdelní zvuk, ale vrčení je hlubší a je doprovázeno zdviháním pysků a ukazováním zubů. Jak psi, tak kočky tímto zvukem usilují o zvětšení vzdálenosti mezi sebou. Vrčení je vždycky adresováno určitému jedinci. Je to agresivní signál, někdy podbarvený strachem (mručení může být spíše bázlivé). Obecně řečeno pes reaguje na kočičí vrčení tím, že se zastaví, a kočka na psí vrčení tím, že uteče, pokud může.“
Mnohem důležitější než zvuková je u nich optická komunikace. „Výraz tváře koček je poněkud podobný psímu. … Pokud jde o význam signálů očí, jsou natolik zřetelné, že není pravděpodobné, že by u obou druhů došlo k nedorozumění. Také signály ušima jsou u psů i koček dosti podobné. … Ovšem [zploštělé] postavení uší při agresi je u koček … mnohem výraznější…“ a „ … v některých případech se [uši kočky] zploští do stran, takže budí dojem křídel letadla.“
Psi i kočky mrskají ocasem ze strany na stranu, ovšem každý velmi odlišným způsobem. Z toho, ale i z rozdílného postavení celého těla můžeme usuzovat odlišný, ba dokonce přesně opačný význam sdělení. „U psa je široké mávání ocasem … signálem, že jiný jedinec je vítán a bude přijat přátelsky.
[Naopak] U koček je švihání ocasem signálem, který na dálku upozorňuje příchozího, že má jít pryč, [a] který prozrazuje rozčilení nebo emocionální tlak. Kočky často začínají kroutit špičku ocasu nazad a dopředu, než seknou nebo škrábnou tlapkou. Široký kývavý pohyb, obvykle při zemi, který se zrychluje a nabírá větší rozkyv, je u kočky zřetelným signálem agrese. Pokud se neobjevují žádné další známky agrese, pes může být zmaten a přiblíží se, protože považuje mávání ocasem za přátelský projev; ovšem pak narazí na zuby a drápy.“
„I mnohem statičtější poloha ocasu může být klamná. Jak psi, tak kočky někdy tisknou ocas k tělu a tisknou se k podkladu, aby se zdáli menší, což je signál strachu a podřízení. … význam se [však] liší podle polohy ocasu. Psi prozrazují podřízenost a smíření s nižším postavením tím, že svěšují ocas a nechávají ho viset podél zadku bez pohybu. U koček při podobném postavení ocas visící dolů vytváří obrácené písmeno L.“ Tento typ svěšení ocasu však není projevem podřízenosti, nýbrž agresivity, stupňující se s výrazností doprovodného vyhrbení hřbetu. Pes, který vidí kočku se svěšeným ocasem, by si mohl myslet, že není důvod ke strachu a neopatrně se přiblížit k agresivní kočce. Kočku by zase mohl zmýlit svěšený psí ocas, který znamená smíření a mírumilovnost, který by si ale ona mohla vyložit jako přípravu k útoku.
„… vztyčený ocas má u koček ještě jiný význam. Polekaná kočka zježí srst, vyklene hřbet a drží naježený ocas kolmo vztyčený. Toto postavení znamená, že kočka je velmi vyděšená. U psů je … zježení určeno k tomu, aby zvíře vypadalo větší ,…“ a slouží k varování nepřítele … když pes dává najevo úmysl zaútočit, obvykle se mu zježí srst na plecích a muže (sic!) se vytvořit také hřeben táhnoucí se středem hřbetu. Současně se ježí i ocas a pes jej zvedá do kolmé polohy. Jestliže kočka vidí toto chování u psa, muže (sic!) … usoudit, že zvíře je vyděšené. Pak místo aby couvla, může být vyprovokována k útoku. Také pes může být zmaten kočičím projevem strachu… po psím [totiž] zježená srst a zdvižený ocas znamenají, že kočka neustoupí a že je připravena k boji.“
„…zdvihání tlapky u psa, který je napjatý, lehce znepokojený nebo chce připoutat pozornost někoho dominantního… se [může] změnit při prvním pohybu [soka] v převalení na hřbet jako projev podřízenosti… Také u kočky, např. pokud je mírně polekaná, je pohyb tlapky předehrou k převalení na hřbet, ale zde je to obranný pohyb, náznak směru útoku nebo výpadu, ba i snahy zabít nějakou kořist. Poloha kočky převalené na hřbetě je totiž velmi vhodná k útoku, neboť „uvolňuje všechny čtyři sady drápů.“ Kočka uchopí kořist a rychle se obrátí na hřbet, oběma zadními tlapkami současně pak sápe břicho oběti. „[Takto] může zničit nebo těžce poškodit životně důležité orgány oběti… .“ „Polekaná kočka se, stejně jako polekaný pes přitiskne k podlaze, aby se zdála menší… Vyděšený pes ovšem jde často dále, převrátí se na hřbet a odhalí nechráněné břicho. …[což] je krajní známka podřízenosti.“ Situaci, kdy se kočka obrací na hřbet, tedy pes vnímá také jako projev podřízenosti, může se tedy neopatrně přiblížit ke kočce, aby ji „na usmířenou“ očichal, a tak dojde k bolestivému nedorozumění.
Řekla bych, že po několika měsících soužití tyto problémy vymizí, jak se to stalo i u našeho psa a kocoura. Výhodou je jistě, když si na sebe pes a kočka zvykají odmalička, neboť svými nezcela vyvinutými zuby a drápy si nemohou vzájemně příliš ublížit. Také je vhodné pořídit si k psovi kotě než opačně, neboť kočka jako jediná paní domu od kotěcího věku nestrpí žádné vetřelce. „…psi kočku respektují jako nadřazenou. Většina koček pozná, že před psem, nesmí utíkat a raději se mu postaví čelem a obdaří ho pár výchovnými ťafkami, které psa většinou zastraší a příště si dá pozor.“ Psi jsou v podstatě takoví „naivkové“, co se týče přátelení, a odmítnutí vyjádřené škrábnutím těžce nesou, dokonce se může stát, že se pes kočky začne bát, ač je třeba větší a silnější než ona. Při „kočkování“ se seznámí s vrozeným chováním toho druhého a snáze si na sebe zvyknou a skamarádí se. „Bezproblémovému soužití se naučí i někteří lovečtí psi, kteří venku cizí kočky loví. Domácím kočkám v rodině však dávají pokoj, protože je počítají do smečky.“ Není ani výjimkou, když pes adoptuje kotě jako štěně nebo když spolu tajně spolupracují např. v lovu zbytků jídla od oběda a vzájemně se od sebe učí žadonit o potravu nebo skákat na okno, stůl apod.
Avšak neplatí zcela, že neshody mezi nimi úplně zmizí, neboť jejich odlišnost zdůrazňuje výrazně i to, jak rozdílně s nimi jednají jejich chovatelé. A v tom se podobají nejstaršímu a nejmladšímu sourozenci.