Podzim,hra barev a stínů

„Do příštího týdne mi napíšete slohovou práci na téma Podzim-mýma očima,rozsah práce může být libovolný,jen prosím Vás aby ta práce nebyla na 6 A4,třídou zašumí všeobecný smích...“ Učitelka se s námi loučí a já můžu vyrazit mezi prvnímy směr domov...Mezi cestou do školy a domovem,procházím mým oblíbeným parkem,oblíbeným proto,protože je tam klid na přemýšlení a mě napadne si cestu na autobus ukrátit napsáním osnovy slohové práce...
V parku skoro nikdo není a já tu mám jak prostor tak i klid, vyberu si opuštěnou lavičku mezi 2 kaštany,vytáhnu si pero a papír a s přemýšlivým úsměvem se skloním k papíru...
Píše se rok 1857 a pod kol kočáru je slyšet praskání větví,venku je zataženo, lidé se schánějí po teplu z krbu a kvílivé vytí vichru přináší ozvěnu právě přicházejícího podzimu...
Z mého nástinu práce mě vyruší právě poskakující a chichotající děti které za s sebou vláčí promočeného a napůl roztrhaného draka.S pocitem chladu si přitáhnu konečky prstů blíž k sobě kabát a schoulím se do vrstev šály a s perem v ruce rychle črtám další věty...
Ano,nepochybně přichází podzim a s ním dlouhé schovávání těla, pod ty nejsilnější kabáty a svetry,ručně pletené šály, čepice a rukavice.Víte ani nevím jestli mám ráda podzim,je to nekonečná řada dlouhých zimních večerů kdy se stmívá moc brzo,kdy mám občas pocit že mi umrznou ruce a kdy všechno umírá...Možná až nesnesitelná melancholie mě nutí přemýšlet jako by s podzimem všechno končilo,listy počínaje a nás lidmi konče...A možná, že mám jen nesnesitelnou chuť psát.Vepsat vrtošivé, a chladné věty,konec konců máme přeci podzim...
Ze stromu se na zem snáší kouzelně barevné listy,nejspíš neodolatelná iluze pana malíře,a přitom jak se snáší na suchou zem,ze stromu obaleného dříve listím na Vás vrhají temné stíny holé větve a mě v tu chvíli napadá že je to stav kdy se umírá....Umírání stavu mysli a duše kdy s lehkým dozvukem života padá další a další listí na povrch země kde končí svou pouť a čeká na to až začne hnít a z jeho cest zbyde pouho pouhý prach...Stíny větví na Vás rozšklebeně civí a vy přimraženě stojíte a jste paralyzování tím jevem.
Abych,(prosím odpusťte mi tu sladkohořkou symfonii),ale podzim tak úplně nezavrhovala,mohla bych na něm najít pár možná příjemných věcí,ať už oblíbené pečení brambor v popelu kdy se Vám horká poživatina přímo roztéká v rukou a zahřívá již tak chladné ruce nebo snad dáte přednost pečeným kaštanům ? jejichž vůně Vás přímo vábí...či snad oblíbené pouštění draka.Kdy se drak pere o závod s větrem a děti poskakující vedle něj se s úžasem dívají na tu podívanou.Dětská bláznivina která vykouzlí na malých tvářích něžné a rozradostněné úsměvy. A dospělým zas radost z jejich dětí...a když přijdou domů tak...
Za chladných večerů se jen tak pohodlně opřít v křesle,přikrytá dekou,v rukou držet hrnek teplého čaje s příchutí jablka a skořice, a dívat se na tančící plameny ohně jak plápolá v krbu.Mihotavé světlo sem tam osvětluje ztmavlou místnost a ve vzduchu až tak nápadně cítím vůni smrkového dřeva.
Nepochybně jsou i další příjemné věci,o podzimu než jen ty které jsem tu psala,ale dochází mi místo na papíře,snad jen poslední věta...tak mě napadá, už jste pouštěly svého draka ?
Ze svého psaní se včas probudím abych si mohla posbírat věcí a jít naproti autobusu,domů.S rucemi v kapsách a šálou vlající ve větru si prodírám cestu mezi spadaným listím a kam ? Abych si mohla pustit draka.
Možná začnu mít podzim ráda....