improvizační doba.

improvizace-
byli doby kdy toto slovo náhánělo téměř hrůzu. a to jak učitelům, tak i jejich žákům. jen občas se vyloupl jedinec výjimečný a neschopný existence v jakékoliv šnerovací kazajce. byli to ojedinělí talentové. osobnosti schopné své vlastní a jedinečné linie.
pak uběhli léta, desítky let a hromady uměleckých nedouků bez podstaty se zahleděli do tohoto improvizačního kultu pro vyvolené až se z tohoto improvizačního snažení stal mustr dnešních dnů od hudby po výtvarno.
čínské umělecké školy pořád stavějí na staré škole, kterou až zvládnou jejich žáci, pak teprve mohou zkoušet své vize. dokonce jdou tak daleko, že pořádají soutěže o nejlepší zvládnutou techniku z dob starých mistrů...
občas na výstavě v naších končinách natrefím na absolventa umělecké líhně s pohledem upřeným do takových dálek, kterou jeho vlastní optika není schopna s výtvorem, že ani rodinný jezevčík ho není s to nejen pochopit, ale ani vstřebat, jako umělecký artefakt protože je lehce zaměnitelný s předměty denní potřeby. jsou to jakési a kolikráte velice nápadité a vtipné skluptury ovšem pouze jako artefakty pro zábava a pozastavení. jsou dílem okamžiku a pro okamžik.
pro tyto absolventy je jakékoli figurální, realistické stvárnění pouze opovrženíhodným momentem z dob dinosaurů.
venkoncem mi nezáleží na realistickém spodobování, ale mám za to, že teprve schopnost ho tvořit by mi měla dovolit se rozběhnout do sfér za hranice vlastního obzoru.
hranice vnitřní a schopnost si jich uvědomit. mistrně zvládnutá základní technika mě pak osvobodí od veskrze trapného obhajování svého „díla” konceptualisty, kde bez této obhajoby není toto „dílo” schopné své samostatné existence.
dokonce žáci uměleckých škol jsou ještě na školách přímo vybízeni k pouhé improvizaci ovšem pod pláštěm výuky v tuto. lze toto vůbec naučit? pak se podívám na výstavy jejich učitelů a v zápěti pochopím veškeré důvody. jediné v čem jsou jejich učitelé lepší, je perfektní schopnost obhajoby takéhoto díla. klidně se může jednat o lidské výměšky (nědělám si srandu).
nakonec se ukazuje, že tyto improvizační výplodky bez schopnosti „klasických cest”, které byť z počátku jsou tak svazující, se nakonec ukážou jako skvělý odrazový můstek pro pouze výjimečně schopné.
veškeré snahy o zmapování konceptuálního umění, je naštěstí marné už jen z prostého faktu, že jde o díla okamžiku, kde jde pouze a jedině o snahu vyniknout a zaujmout teď v tuto chvíli a to za jakoukoliv cenu.
a improvizační víkend na stanici vltava byl přesně na hraně, kde v pravidelných intervalech sklouzával tu na jednou a pak zas na druhou stranu trapna a skvělého výkonu.