Bílá závěj..

Ani nevím jestli o tom dokážu pořádně psát, nikdy sem to pořádně nezkoušel... Je to takovej divnej pocit když si člověk uvědomí že jeho štěstí je závislí na nějaký posraný chemikalii, kterou v hloubi duše nechce a nenavidí, ale zároveň po ní touží a miluje ten stav... Nedokáže si nikdo představit jaký to je...Jedině kdyby si tím prošel...Kolikrát si říkám jestli mě vhůbec někdo chápe...já nevím.. Buď sem už tak zažranej do svý osoby že okolí nevnímám, nebo je mi to jedno? Je to těžký... Stejně to vždycky příjde... Ta možnost, ta nabídka... vždyť to znáte.. Takže nedokážu, lámu si nad tímhle hovnem hlavu už tak půl hodiny... Chtěl bych někdy od toho všeho a od všech utýct, je to pořád to samý dokola... je mi smutno po těch časech, kdy bylo všechno a všichni tak jednoduchý a snadný... Příjdu si jako bych sám sebe zavíral do klece, pomalu, ale jistě... Nejde to zastavit...