Aby Vánoce neztratily své kouzlo...

Také máte tak rádi Vánoce jako já? Já Vánoce přímo miluju! Už od dětství mě ten kouzelný čas fascinuje a i v mém již dospělém věku mě to neopouští. Pořád cítím ten zvláštní hřejivý pocit v žaludku, při poslechu koled, cinkání rolniček a zvonků, při vůni skořice a při třpytu vánočních ozdob. Je to jako vrátit se aspoň na malý okamžik do dětství a představovat si tajemné věci, se kterými mám Vánoce spojené. Velký podíl na tom má zajisté výchova mých rodičů, ale možná také doba, ve které jsem jako dítě vyrůstala. Vánoce pro mne totiž nebyly jenom reklamy na předražené dárky, shon, stres, komerce a já nevím co všechno. Bylo to pro mne hlavně těšení a radost z očekávání.
Jak už jsem napsala velký podíl na tom všem měli moji rodiče. Vychovávali nás se sestrou v tradici, a v tom, že Vánoce jsou především oslavou rodinné pohody a lásky a to jsou pro mne dodnes. Někdy, člověku nezasvěcenému, by moje vánoční rituály mohli přijít legrační ba dokonce, řečeno jazykem dnešních mladých trapné, ale pro mě jsou důležitější než cokoliv jiného.
Tak například máme doma starou gramofonovou desku, která se jmenuje Vůně jehličí. Je to deska z 80. let, tedy z dob mého dětství, ty písničky znám nazpaměť, pouštím si ji zásadně až u strojení stromečku, tedy den před štědrým dnem. Nebo například určité vánoční ozdoby, mám své milované, zakořeněné se vzpomínkou na dětství, kdy jsem si je prohlížela rozzářenýma očima, tak ty nesmí na stromku v žádném případě chybět. Je to například malinká Králíček Bubuku, nebo kuchař, námořník, domeček, hlava Santa Clause apod.
Když jsem zdobila stromeček posledně, přihlížel tomu můj přítel, kroutil hlavou nad tím, jak ze zaprášených krabic nadšeně vytahuji jednu ozdobičku za druhou a nadšeně se raduji nad tím, že se zase po roce vidíme. Někteří lidé prostě Vánoce nechápou.
Bohužel je to fenomén dnešní uspěchané doby, je uspěchané všechno, ve spěchu pracujeme, jíme, spíme, učíme se a tak i Vánoce ačkoliv přezdívané svátky klidu jsou pro některé z nás jenom nepříjemnou překážkou v našem uspěchaném životě. A co je ještě horší Vánoce ztrácejí pomalu svůj smysl. V představě, že levný dárek není dárek, kupujeme kupy drahých zbytečností a někteří, ani se mi to nechce psát, si na dárky i půjčují peníze. A tak mi tedy nezbývá se zeptat, kde je smysl Vánoc? Kam se poděly ty svátky klidu a pohody? Proč jsou to svátky stresu a utrácení? Každý rok si tuto otázku pokládám když mi některá z mých kamarádek řekne : „Ach jo, zas ty blbý Vánoce, kde na to má člověk pořád brát?“, vzpomenu si na Káju Maříka. Četla jsem ho jako úplné škvrně, ale jedno si moc dobře pamatuji, Kája si od Ježíška přál píšťalku a tuším ještě něco. Snažil se být celý rok hodný, přál si jenom dvě věci a doufal, že mu je Ježíšek přinese. Nakonec se mu myslím, přání splnila, určitě dostal píšťalku a něco dobrého na zub, nejspíš ořechy. Povšimněte si toho důležitého Kája si přál dvě věci! Dvě. Ne dvacet zbytečných plastových monster, které děti učí jenom agresi a rodiče si kvůli nic berou půjčky, ne jenom dvě věci a když dostal aspoň jednu, byl nejšťastnější dítě na světě. Nejde jenom o skromnost, ale jde i o to, že v Kájovi Maříkovi je zachováno to správné kouzlo Vánoc.
Vím, že nároky dnešních dětí jsou vyšší než byli naše a naše byli vyšší než našich rodičů a tak dále a tak dále, ale není už na čase říci dost? Kam to potom povede? Budeme žít ve skromnosti celý rok abychom si na jeden den v roce mohli nakoupit hromady zbytečností, nebo si po celý rok budeme dělat malé radosti malými dárky a na Vánoce naše milované obdarujeme pár, za to krásnými a vytouženými dárky, aby Vánoce neztratili svůj smysl?
Každý rok si doma říkáme: „Letos si koupíme jenom pár dárků, jo?“ a stejně, když na Štědrý večer přijdeme ke stromečku, je tam kupa dárků a babička běduje: „Děti vy jste blázni!“
A dárky nejsou jenom to jediné co ubírá kouzlo Vánocům, například tak oblíbený Vánoční úklid. Mytí oken (v prosinci!), malování (proč?), vysávání, vytírání, stěhování, pečení stovek druhů cukroví (co kdyby ho bylo málo) apod. Ano, možná si řeknete, je to přehnané, tak to není, ale pokud se zamyslíte, určitě si vzpomenete na nějakého vašeho známého, který takové věci dělá. V tomto případě je trefná jedna zpráva, která není to tak dávno, bloudila éterem v předvánočním čase: „Neuklízej, Ježíškovi je to jedno, ten se stejnak narodil ve chlívu.“ Ano to je trefné. Ale i já mám jednu známou jejíž maminka každý rok na Vánoce malovala ( a to byla sama se dvěma dcerami), stěhovala nábytek a podobně. V tom případě je pochopitelné, že pro tuto moji kamarádku byly Vánoce spíše utrpením než potěšením.
A tak vás lidé dobří snažně prosím, neubírejme Vánocům jejich kouzlo. Nedělejme z nic svátku shonu, stresu, nenávisti a zoufalství, ale zastavme se na chvíli a zapřemýšlejme nad pravým významem Vánoc. Hoďme za hlavu všechny starosti, že naše děti nedostanou všechny dárky, které si přáli, ale potěšme je jenom těmi, které si opravdu zaslouží a budou si jich vážit. Zkuste si na pár minut sednout, pustit si koledy a přemýšlet o tom jak udělat Vánoce lepšími, abychom tyto nádherné svátky jednou úplně nevymazali s našeho života, a pak už ba nebyl žádný cinkot rolniček a zvonečků, žádné tóny koled a vůně cukroví, ale byl by jen smutek a to nikdo přeci nechceme.