Čas

Jen tak tam stojím, stojím a čekám co se bude dít. Není to poprvé a zřejmě, ani naposled. Ovšem dojem to takový vzbouzí. Podvědomě to vím, ale přesto čekám. Snažím se věřit. Že se mi nesnaží ublížit, a vím, vím co chce. Všichni to víme je to hluboko v nás. Užírá nás to bere nám to energii. Mě to žene dál. Chce mě... Zničit mě chce! Ale, proč by to dělal? Ptám se. Já se vážně ptám, jsem blázen, jak se můžu ptá, vždyť on je vrah. Zabil ve mně duši a to by mi mělo dokázat jak moc je silný. To on mě dokázal chytit a celý můj život pevně vzít do svých rukou, míchat mým osudem, určovat jak to bude dál. Je vrahem mých vzpomínek, ale zároveň je vším co mi zbylo. Klečím tady nad hrobem, jeho hrobem byl mi vším. Ted'! Ano, až ted' mám sílu pozvednout hlavu k nebesům vykřičet tu krutou otázku. Budu mu křičet přímo do tváře. ,,Prooooooč!?" Prosím proč, až ted' se mi spouštějí slzy po tvářích, vytvářejí si slané potůčky plné bolesti. Až teď šeptám. A on si mě bere do své chladné náruče a bude mně a celý tento svět ničit dál. Víte kdo je mým a bude i vaším vrahem až si to uvědomíte. Nikoli není to jen tak někdo obyčejný je to ten jemuž patří vše. Je to čas.