Ani nevím

Jak mi je?? ani nevím, ale bylo i hůř. Nedá se říct, že by mě to položilo úplně na dno, ale ani na samém vrcholu blaženosti se mé krásné mladé tělo nenachází. Pomalu a jistě ztrácím směr. Chtěla bych se otočit, ohlednout, ale je to čím dál těžší a těžší a já nevím proč???!!! Chtěla bych cítit klid a mír v duši, poklidnou pohodu a nesmazatelně se zapsat do své duše jako spasitelka svého nitra. Ano, na své neduhy si můžeme dát jediný lék, sami sebe. Jsme to my, my co točíme naším podvědomím a tím, co nás vlastně pohlcuje, tak jenom my můžeme ovlivňovat to, co nastane. Je třeba chtít se nevázat na podvědomí a myšlení kamarádek a kamarádů na rady starších a posmutnělých zhrzených lásek,které nám ukazují, že může být i hůř a my si řekneme tak fajn není nám zas až tak zle, podívej na tu chudinku kamaráda(ku) ten se v tom topí a vlastně tímto pohřbíme to, co chceme v sobě a na sobě změnit. Potlačíme tu dravost změnit se a udělat krok, zabrzdíme se s tím, že jsme vlastně s tím, jací jsme, spokojeni. Sakra, ale takto to přece nesmí být, tak do sebe, nakopnout se a začít tvořit. Pokaždé, když nad nečím přemýšlíme tak to co nás jako řešení první napadne bývá většinou zprávné, to, co nás napadne v zápětí, to jsou myšlenky, kterýma si vlastně hladíme svoje ego a chceme se nimi uchlácholit. NE!!!!!!!! to není to zprávné a takto to nejde řešit. Pojďme žít taky sakra sami pro sebe, proč pořád jen sedíme a pomáháme druhým a na sebe bez ohledu kašleme. Jen se litujeme jako hlupáci a to je celá legrace na tom našem světě. Jo, jo, jo, neskutečná kritika slova.