Někdy jen tak, o ničem a všem

Někdy jen tak přemýšlím, celé hodiny, o všem, možném i nemožném. Dnes zase přemýšlím, o všem, o životě, o tom krásném, dobrém co v něm je, to je pro mě vším, aspoň v tu chvíli, vším na čem opravdu záleží, a o tom se mi dobře přemýšlí. Ale jen přemýšlím, nic neřeším, nebolí to, vůbec ne, právě naopak. A když tak chvíli přemýšlím a čas utíká pod myšlenkama, přestanu už jen přemýšlet, napadá mě, že tady by se dalo vše skončit, u těchdle poklidných a krásných myšlenek, říká se přeci, že v nejlepším by se mělo přestat. Ale nejsou to už ty poklidné, krásné myšlenky, je to sen, sen o tom, o čem vždy sníme, o tom co nemáme, sen, o kterém nikoho nepřesvědčíme, že není jen snem, sen, ve kterém by nemělo smysl skončit. A tak ještě chvilku dál sním, a když se proberu, chytím aspoň na chvilku další dech se pohnout o kousek dál, nejspíš za tím snem.