Co si přeji k Vánocům

Osobně Vánoce nemám prakticky vůbec ráda. Je to obrovská komerce – začínají tak už v září. Když jsem před týdnem jela autobusem, seděly za mnou dvě slečny a rozebíraly, jaká je to honička. Uklidit, navařit, nazdobit, zabalit dárky. Jejdamane a proč? O čem to pak je, když s vyplazeným jazykem děláme toto všechno? A uvědomujeme si vůbec smysl Vánoc? Proč nemít průměrně uklizeno celou dobu? Proč nevařit jako každý jiný den, jen možná něco speciálnějšího? Proč v té kuchyni nebýt jako celá rodina a užít si legraci? Proč zdobit byt na dva dny? Proč ho nemít vyzdobený pořád nějakou drobností? Třeba kytičkou, listem, potom jmelím… Vždyť je tolik věcí. Každý den našeho života je nějak speciální, je určitým svátkem. Je jen a pouze na nás, jak ho pojmeme. Ale to se dostávám už k jinému tématu, takže zpět.
Když já ty Vánoce nemám ráda, nepřeju si hmotné dárky. A když si přeju, tak si je splním dřív než zrovna o Vánocích. Aktuálně jsme si přála jednu sukni, kterou nemůžu nikde sehnat a až ji seženu, budu ji mít. Nějaké Vánoce mi klobouk nerozhodí.
A co že si to vůbec přeju? Jiné věci. A když to musí být k Vánocům, tak teda…
Přála bych si sníh. Pořádnou kupu sněhu. Skákala bych do něj z okna jako do trampolíny. S brášky postavila obrovské iglú, ještě většího sněhuláka a utekla do lesa. Pozorovala krásné stromy spící pod kupou sněhu, které trpělivě čekají, na rozdíl ode mě, až přijde jaro a oni se probudí spolu s novou mízou. Hladila ojíněné větvičky, malé rampouchy, krápníky v přírodě. Užívala si své zrudlé tváře a poskakovala křupavým sněhem.
Přála bych si zdraví. Bylo by na světě nádherně, kdyby lidé neměli alzheimera, chřipku, angínu, záněty a spoustu jiného… Jenže kdyby byli všichni zdraví, vážili bychom si ho vůbec ještě? Uvědomovali bychom si, že to není samozřejmost? Asi ne tak docela. Jak říká jeden chytrý citát – nejvíce si uvědomíme cenu toho, co ztratíme.
Přála bych si, aby lidé byli šťastnější a měli se více rádi. Neříkám, abyste teď vyběhli z domu a křičeli já mám ale radost a začali se hned se všema objímat. To je strašná představa. Jenže lidé si mnohdy neuvědomují, co mají. A zjistí to, až to ztratí. Vždyť na světě je tolik maličkostí, díky kterým bychom se mohli více usmívat.