Poselství Země

Vesmírná loď Dobré poselství dosáhla kontrolního bodu u oběžné dráhy a zastavila se. Její posádka se připravovala na úkol, kvůli němuž přiletěli k této planetce - zjistit, jak žije zdejší forma života a zda jí mohou nějak pomoci. To byl koneckonců smysl života tvorů, z nichž se posádka skládala. Dobro a jeho konání, vylepšování stávajících dní - budování lepších zítřků. Nic jiného je ani nenapadlo - věděli, co je dobré, tak to dělali. Věděli co není dobré, tak to nedělali. Proč je jedno dobré a druhé ne, již dávno zapomněli. Prostě dělali dobro.
,,Průzkumníci připraveni?" Ozval se nadšený, usměvavý souhlas. ,,Tedy do práce, ti tvorové nás možná potřebují! Zjistěte všechny jejich potíže a pravidelně zasílejte hlášení, ať jim můžeme co nejefektivněji pomoci! Dobro a lásku!" popřál průzkumníkům mluvčí. Ti ulehli do specální, od světa naprosto oddělené komory a začali své vědomí koncentrovat na malou planetku - a na potencionální místo vyplutí mysli. Většina z nich vyplula v myslích zvířat. Několik z nich v myslích rostlin. Jeden jediný byl určen pro kontakt s nejzváštnější formou zdejšího života - lidmi. Zaměřil volné tělo, ve ktrém nebyla špetka vlastní mysli a vynořil se v něm.

Josef, Pavel a Vilda seděli v hospodě, jako každý pátek, popíjeli pivo a nadávali na svět. Ješte tu byl Filip, ale ten už byl tak opilý, že poslední půlhodinu jen civěl skleněnýma očima na stěnu a nehýbal se. Ostatní si ho už dávno přestali všímat - však on se dříve či později probere. Tak si ani nevšimli, že Filip již byl při vědomí; to až když se jich zeptal:,,Kdo jste?" Debata mužů se na chvíli zastavila, natočili k němu hlavu a aby dali najevo, že uznávají dobrý vtip, skutečně se Filipovi představili. ,,Josef." ,,Pavel." ,,Vilda" ,,Vy jste rozdílné bytosti? Jste si tak podobné..." reagoval Filip překvapeně. To už štamgasty znepokojilo - nikdy se nesetkali s filozofií, natož u Filipa. Ten buď mlčel, nebo nadával. Nebo pil. Rozhodně nebyl myslitel. ,,Hele Filipe, nedělej fóry, troškus přebral, běž se radši vyspat." poradil mu Pavel. ,,Jsem bytost z planety Xeronia, nejsem ten, za koho mne považujete. Toto tělo používám jako prostředek ke komunikaci s vámi, protože zrovna používáno nebylo. Přišli jsme vám pomoci s čímkoli, co bude v naší moci." Toto prohlášení vyvolalo u mužů bouřlivý, naprosto odvázaný smích. Smáli se dlouho, dost dlouho na to, aby Bytost zjistila v používaném mozku informaci, co to smích znamená; a mnohé další.Mysl během necelé půlminuty přečetla, však jen části porozumněla. To se jí ještě nestalo. Bylo tam něco nového, cizího. A v těch ostatních taky. Vlastně v celém prostoru Bytost marně hledala projevy harmonie a lásky.
Smích vyhodnotila jako projev negace a nevíry - rozhodla se tedy mužům dokázat pravdivost svého tvrzení. Hurónský smích ustal jako když utne v okamžiku, kdy se nad stolem začala vznášet holografická projekce celé Země, tvořená myslí Bytosti. Bylo na ní všechno - když se muži zadívali na některý detail, měnili svým zrakem měřítko, až mohli spatřit sami sebe sedící u stolu. To je tak šokovalo, že nebyli schopní říct jediné slovo. ,,Pokud vím, toto bytosti jako vy neumí. Už mi věříte?" zeptala se Bytost bezelstně. Muži jen mlčky kývli a dál sledovali projekci. Jediným kdo se dokázal vytrhnout z transu, byl Vilda. ,,Tak vy nám nabízíte pomoc? A co za ni chcete?" zeptal se přímo. ,,Nemáme, co bychom chtěli. Mír, stěstí, lásku a harmonii - teď ji chceme předat všem živým tvorům." ,,Chacha, mluvíš jak ňákej posranej flanďák, takhle to přece nefunguje, aspoň ne u lidí! Ty největší svině maj nejvíc, protože berou nejmenší ohledy, každej chce co nejvíc pro sebe, na úkor ostatních. Každej si nakrade co může, zničí, co nemůže. Tak funguje náš svět. S nějakou har-harmonikatií na nás nechoď!" dokončil Vilda svůj nejdelší filozofický proslov života.
Bytost se snažila jeho slova zpracovat ale - na úkor ostatních, svině, nebrat ohledy, získat pro sebe, zničit, krást - by výrazy, které nedávaly smysl. Nikdy se s nimi nesetkala. Znala jen dobro - bylo toto také dobro? Bytost nevěděla. ,,Zřejmě vás správně nechápu, můžete uvést nějaký konkrétní příklad?" požádala. ,,Jo, tak například, pokud jsem to správně pochopil, tak Filipovo tělo teď používáš Ty. Takže on tu teď není, správně?" ,,Ano." zněla odpověď. ,,Výborně, tak šáhni do jeho levé zadní kapsy - tady, a podej mi její obsah." Usmál se, když Filipovo tělo vytáhlo peněženku a Vildovi ji podalo. ,,Teď si vezmu jeho peníze - náš prostředek pro získání takřka čehokoli. Nebude si to pamatovat, ne?" ujišťoval se. ,,A ty si nepřeješ, aby si to pamatoval? Bude přece šťastný, že ti pomohl stát se šťastným ne?" Divila se Bytost. ,,Ale hovno, on má míň - já mám víc. Já jsem teď vítěz, já jsem tu jedinej šťastnej!" zasmál se Vilda a dopil pivo. ,,Copak můžeš mít štěstí jen pro sebe? Nemusíš ho sdílet s ostatními, stačí, že jsi šťastný TY?" Podivovala se Bytost, která byla vychována tak, že to jinak možné není a teď sama zažila, že to možné je. Bytost začala pochybovat. A přemýšlet, kam se ztratilo jeí Vlastní štěstí, ne Jejich, Bytostí, ale Jí samotné. Doteď žádné neexistovalo - ale lidé jí ukázali, že může být. Učili ji, že jediné dobré štěstí je štěstí celku, ale ji poprvé napadlo - Proč? A zdůvodnění bylo, jak se často stává při neuváženém přemýšlení, velmi chybné.
,,Děkuji za konverzaci, byla poučná." rozloučila se Bytost zamyšleně a opustila Filipovo tělo, které zůstalo sedět tak, jak když do něj vstupovala. Odchodem Bytosti se vypla i holoprojekce a Pavel a Josef ze začali pomalu vzpamatovávat. Za vzájemného ujišťování se o skupinové halucinaci si objednali další pivo. Připadalo jim totiž, že vystřízlivěli.
Bytost se vrátila do svého vlastního těla. Alespoň ho poprvé tak chápala jako vlastní. A chápala i pojem nevlastní. To ji vedlo k přesvědčení, že je tu něco špatně - všechny by mělo být její, aby byla nejvíce šťastná! Proč ji to předtím nenapadlo? Bytost vstala a šla šířit poselství lidstva všem formám života - Nejsilnější, nebo aspoň největší svině přežije!
Za týden vypadala situace na lodi zhruba takto - ze společnosti všech sobě rovných se vyčlenil jeden vůdce a pět jeho poskoků. Vůdce je ovládl pod pohrůžkou negace existence pomoci dezintegračních zbraní, sloužících a absolutnímu rozkladu nepoužitelného materiálu. Všichni dělali, co On chtěl. A bylo toho naráz hodně. Jedna z prvních věcí, které ho napadly, že nikdy neviděl explozi planety, ačkoli se to během letu již dvakrát stalo, vždy spal a nikdo ho nevzbudil. Tak si to chtěl vynahradit. Vystřelení nejintenzivnější nálože, jaká kdy vesmírem plula, provázelo četné pošťuchování dezintegrační zbraně a jedno použití. Pak už šlo všechno hladce. Když na několika desítkách obrazovek sledovala Bytost detailní přenos destrukce planety jen pro vlastní potěšení, cítila se Šťastná. Jinak než dříve, a přesto - Šťastná.