Generace buřičů

Mladí většiny autorů – většiny lidí obecně – bývá radikálnější, než následná dospělost, kdy dochází k postupnému zklidnění osobnosti a utlumení „buřičství“. Považte, studentstvo se angažovalo snad ve všech důležitých revolucích historie. Snad právě dílem přirozené nevyrovnanosti, která adolescenci provází, vidí mladí lidé věci jinak, kritičtěji. Vědomí, že právě oni představují novou generaci, posiluje neotřesitelnost vlastního přesvědčení, že ti před nimi dělali všechno špatně a že je potřeba věci změnit. Mezi prosazované často patří změny politické, morální, náboženské… Přirozeně, mladí lidé vnímají „zastaralá pravidla“ jako okovy. Spisovatelé počátku 20.století nebyli jiní. Dokonce se jim kvůli míře jejich vzdoru a jedinečnosti začalo říkat generace buřičů.
Dekadentní symbolista, Stanislav Kostka Neumann, založil časopis Nový kult a okolo sebe začal soustředit mladé autory, které vesměs spojovala touha překonat individualismus svých předchůdců v české moderně a také literaturu více přiblížit běžnému člověku. Z hlediska politického směru se u buřičů objevoval jako prioritní anarchismus, neboli odmítání politiky státu. Mimo Neumanna tedy k „buřičům“ řadíme Viktora Dyka, Fráňu Šrámka, Františka Gellnera a Karla Tomana. Nutno také podotknout, že všichni tito autoři mají s buřičstvím spjatu jen určitou etapu svého života. Jak jsem zmiňovala již na počátku, vyprchá-li nadšená míza vševědoucnosti mládí, ztratí i buřičství a původní ideály a cíle svůj smysl.
A zde můžeme vidět první paradox. K mottům buřičů patří názor: „nemám a nechci mít ideály“. Ovšem, netluče se to trochu s celou filozofií anarchismu? Jestliže nemám ideál, nemohu mít ani cíl. Jestliže nemám cíl, nic mě nežene vpřed. A jestliže nejsem hnán vpřed, jen těžko mohu tvořit (psaní je samo o sobě činnost velmi úzce závislá na cílevědomosti) či dokonce ve své tvorbě svůj názor prosazovat a podsouvat jiným. Bylo by proto trochu nelogické tvrdit, že anarchističtí buřiči se žádnými ideály (či alespoň společnými myšlenkami) neřídili.
Veřejné pohrdání ideály, pohrdání spisovateli jinými a jejich kritika mi vyznívá trošičku egoisticky. Neumann bez obalu v básni Vypučel jsem z bahna prohlašuje: „Přišel jsem z tropů a hrdým gestem odmítl jsem aklimatizovat se“. Copak si jeho větu lze vysvětlit jinak, než že pan básník považuje sebe sama za nadřazeného a jinými pohrdá? A co tajemná postava Krysaře ze stejnojmenné Dykovy novely? Pokud bychom přiznali, že Krysař skutečně představuje samotného autora, jak někteří kritici píšou, nestylizuje se také on trochu do role vůdce? Možná se pletu, možná jsou moje názory příliš zjednodušené a zajisté jenom laické subjektivní dojmy, avšak nejde přece v literatuře o subjektivnost především?
V této souvislosti může působit trochu „úsměvně“, že ačkoliv anarchističtí spisovatelé brojili proti individualismu, oni sami (o to více jejich postavy) působili dojmem ještě vyhraněnějších individualistů, než básníci české moderny. Dykův Krysař je nikým nepochopený samotář, vyvrhel společnosti, vážný a vševědoucí, pročež se nelze ubránit jisté paralele s bouřícím se autorem, jak už jsme si ostatně říkali. Buřič Dyk jeho prostřednictvím varuje před sílou autority, za níž jsou lidé schopní slepě jít, a přesto vyjadřuje vůči Krysařovi sympatie. Stojí zde rozpor, který je pro tohoto tvůrce antimilitaristické poezie typický. Viktor Dyk nechává svého Krysaře jednat zcela svobodně – svobodně prosazovat své individuální zájmy – a nijak jej netrestá. Schvaluje jeho jednání tedy? Varuje před ním a do jisté míry jej obdivuje (či je jím alespoň zčásti přitahován), což nám může evokovat dekadentní prokleté básníky Francie. Autor naléhavě volá po činu a přitom si skepticky uvědomuje jeho neuskutečnitelnost. Krysařovo chování bylo radikální, ale nedobré.
Abychom si individualismus neukazovali jen na jednom díle, podívejme se nyní na postavu „bouřlivého“ Jana Ratkina, hlavního hrdinu Šrámkova románu Stříbrný vítr. Jedná se chudého studenta, který se již od mládí staví proti autoritám. Nehodlal se ztotožňovat s ostatními spolužáky ve třídě (symbol společnosti?) a tvrdě se byl vždy ochoten postavit za to, co považoval za správné. Nemusím ani zdůrazňovat, že Ratkinova postava měla rovněž silné autobiografické prvky. A proto… Těžko lze literaturu oklestit od individualismu, neboť spisovatel sám svou podstatou musí jistým individualistou být. On se dívá - a přesto stojí trochu v pozadí. Zaznamenává, co prožívají jiní. Čerpá ze života tak trochu jinak. V díle se staví nad skutečnost. Nemůže jít s davem a být jeho součástí, chce-li objektivně vidět, kam se masa žene.
Zajímavostí je, že snad mimo individualismu a symbolismu, se styly tvorby buřičů často velmi rozcházely. U Viktora Dyka najdeme hlavně prvky dekadence (poněkud pochmurný a pesimistický literární směr), u Šrámka se projevuje pravý opak – vitalismus (oslava života) a impresionismus (zachycení detailu). Gellner se zpočátku přikláněl k dekadenci, kterou však záhy vystřídala lyrika kritická, cynická a ironická. Naproti tomu Karel Toman se věnoval básním velmi citově laděným a nějakou snahu o výsměch u něj najdeme jen s těží. S.K. Neuman vystřídal směrů hned několik, prakticky každá z jeho sbírek byla psaná jiným stylem. Smutné je, že nakonec se dopracoval až k proletářské poezii a zaslepená fascinace komunismem jeho zpočátku slibnou tvorbu postupně prostoupila a dá se říci – zničila.
Ačkoliv každý z autorů tvořil jiným způsobem, spojovala je víra v naprostou svobodu člověka. Symbol volnosti povětšinou představoval motiv „tuláctví“, který jde napříč celou anarchistickou tvorbou. Krysař byl vyvrhel společnosti, který odnepaměti putoval od města k městu. Karel Toman, jenž měl k tomuto způsobu života ostatně velmi blízko, zase napsal báseň Tuláci. Možná bychom se měli zamyslet nad důvodem, proč tuláctví anarchistické buřiče tak přitahovalo. Na jedné straně tvrdíme, že v anarchistických dílech nechyběly vlastenecké myšlenky, na straně druhé jsou tu postavy vyděděnců, s nimiž se například Toman ztotožňuje. Takový tulák většinou bloudí krajem a nemá nikde jasné kořeny, nemá vztah k zemi. Žije v sepjetí s přírodou a jaksi stranou společnosti, jejích zákonů. A tak ano. Tulák může být ideálem anarchismu ve smyslu volnosti a popírání politiky státu. Nepřipadá mi však dostatečně revoltující.
Právě revolta, touha po změně a odpor je v poezii buřičů tak patrný. Přijde mi ale, že leckdy ani sami autoři vlastně nevěděli, co chtějí. Jejich antimilitaristický přístup a zároveň jistá výbušnost na sebe často narážely. „Chci posměch hloupé láje, chci pustý boje ryk! Nechť kolem mlha, tma je, já na všecko si zvyk!“ vyzívá Dyk v Písni podzimní. Fráňa Šrámek v opozici k tomu ale píše velmi známou sloku básně Píšou mi psaní: „Pomašíruju, zpívat si budu: modrý rezervista, rudý anarchista, v modré dálce rudý květ, oh, rudý květ…!“ Opět se tedy setkáváme s rozporuplností a nejednotností zařazení buřičů. Těžko se mi zobecňuje, pokud nechci svým zobecněním téma příliš zjednodušit a psát ve prospěch vlastních myšlenek, na úkor jejich patrné neodbornosti. Proto snad jen vyslovím domněnku, že tvorba anarchistů byla nasycená neklidem. Skutečně. Ať se podíváme na kteréhokoliv autora, nenajdeme žádné „mírumilovné“ dílo, jež by nás ukolébávalo pocitem pohody. Ba naopak. Setkáváme se buď s jízlivostí nebo naprostým pesimismem. Úderným posměchem nebo melancholickou pochmurností. A ničím mezi tím.
V úvodu jsem se zmínila o tom, že jedním z cílů buřičů, bylo přiblížení literatury běžným čtenářům. Autoři se snažili oprostit se od složitých jinotajů a náznaků, nad nimiž by musel čtenář dlouho přemýšlet. Ono to bylo vcelku pochopitelné. Podíváte-li se na statistiky, zjistíte, že se mnohem více prodávají díla psaná jednoduše, než díla kvalitní, ale na pochopení složitá. Nyní mě s úsměvem napadla známá fráze „obsah nad formou“, vzápětí se ale zarážím. Opravdu můžeme jen tak prohlásit jazykovou stránku anarchistických děl za jednodušší? Jistě, autoři se vyvarují dlouhých popisných pasáží v próze a těžko pochopitelných myšlenek v poezii, ale jak! Každý autor má svůj jedinečný rukopis. Mě okouzlil nenapodobitelný Viktor Dyk. Krysař je psán krátkými, mnohdy jednočlennými větami, avšak žádná nepřebývá ani nechybí. Je velmi snadné sepsat myšlenku do několika řádků. Je však velmi obtížné skrýt myšlenku do jediného slůvka. Častým (záměrným) opakováním slov autor dociluje dokonalého působení na smysly člověka. Pořadí slov vytváří velmi jemně prvky lyrické (zná obrazný pojmenování a náznaky), které celé dílo „zmnohovýznamňují“ a povznášejí ho z přímočaré epické roviny do roviny básnické. A toto v mých očích dělá z Viktora Dyka spisovatele-umělce.
Můj monolog mě nakonec vede k závěrečné otázce: Kdo to vlastně buřič byl? Kdo to vlastně buřič je? Slovo není termínem, nemusí jim být. Každá doba má vlastní buřiče, jejichž radikální názory posouvají lidstvo dál. Boří staré pořádky, aby mohli dát průchod něčemu novému, neověřenému. Lidé se bojí změn. Strach z neznámého je našim hlavním obranným prostředkem. Proto tak nenávidíme všechny jiné. Co neznáme, k tomu instinktivně cítíme nedůvěru. Čím jsme starší a rozumnější, tím více se naše ostražitost prohlubuje.
Jak jsem již říkala, radikalismus mládí bývá proto v čele nového. Nejsem si ale tak docela jistá, zda mohu svou obecnou domněnku vztáhnout i na dnešní dobu, neboť sama ve svém okolí žádné revoluční tendence nepozoruji. Asi jsme zhýčkaní takřka neomezenými demokratickými svobodami, zahledění do vlastních problémů. Nevidíme důvod se bouřit. Bořit tabu? Jaká…? Šokovat? Čím…? Média se snaží vymačkat naše emoce scénami, co nejextravagantnějšími. Postupně člověk obrní. Hodit frázi: „Nic jim není svaté.“ Už nás jen máloco dokáže skutečně pohoršit. Všechny základní trumfy již filmoví tvůrci na stůl vyložili v akčních a akčnějších filmech, proto chce-li někdo natočit opravdový horor, musí sáhnout na dno obscénnosti nebo krajní nechutnosti. Zničíme-li všechny mravní hranice, co nám ještě zbude? Domnívám se, že krása umění ztratí svou podstatu. Dosáhneme-li nejvyššího bodu, budeme…znudění.