Čekání na Múzu

Utíkám do snů. Před realitou se schovávám. Moc mě to nebaví, ale co se dá dělat. Třeba bude líp. Vyhlížím Múzu. A Múza, ta čůza, nikde… Asi navštívila někoho jiného. Nebo na mě sprostě kašle. Tak tedy děkuju pěkně. A zase myslím na jídlo. A kynu. Jedna vycházka. Či procházka. Do slunného dne. Než se obléknu, slunce je pryč. Já nevím no, ale z toho možná jednou zešílím. Kde je teplo? Kde je slunce? A náušnice stojej DVACET tisíc. Jo aha, ona je tam ještě jedna nula. Ty jsi nula! Děkuju pěkně.
Kašlu. A bolí mě nohy. A žebra. Hypochondr. A ten divnej kluk mi píše básně. Cítím z nich víno. A taky zoufalost. Ráda si zahrávám. Pak přijde hádka a bouchnutí dveří. Já Tě NEMILUJU! Ale stejně s Tebou jsem. Proč?! Protože. Jdu do vany. Utopit ty myšlenky. Nebo možná utopit sebe. Krásně se na mě směješ, ale já nesnáším ten smích. Nesnáším Tvou ruku, která se natahuje k pomoci. V dálce hraje klavír. Trhá mi srdce na kusy nasáklé krví. Jsem tohle já? Proč si s Tebou zahrávám? Celej ses mi odevzdal. A já si toho nevážím. Čtu radši básně od opilého kluka. Básně plné alkoholu a sexu. Nechutné básně. Bez rýmu a smyslu. Čtu je radši než Tvoje vyznání lásky. Obličej mi rozežíraj slzy. Ano, tohle jsi ty. Šeptá mi moje černočerné svědomí. Jsi to Ty a už se nikdy nezměníš. Nevíš co je láska. Nevíš co to znamená a myslíš jen na jídlo. A na malování nesmyslných obrazů poskládaných z barevných teček. Ano. Já chci malovat. Chci tvořit. Chci psát. Chci hrát. Múzo, do prdele kde jsi? Vařím Ti černý kafe, tak už sakra přijď. Zvonek nefunguje, tak zaklepej na okno.